CZECHMAN

Probudil jsem se do chladného deštivého rána, jak už to tak v zimě bývá. Brzy jsem si ale uvědomil, že ještě není zima, ale září a mě čeká závod v triatlonu. Závod se sice konal již před dlouhou dobou – za dob ministra zdravotnictví Prymuly, což už se dnes zdá být velkou historií, ale vzhledem k tomu, že počasí bylo spíše vánoční než triatlonové, přišlo mi vhodné s článkem počkat, nebo na něj spíše tolik nespěchat. Vydal bych ho i o nějaký ten týden dříve, ale nejpracnější bylo vymyslet právě tuto výmluvu. Po více než třech měsících je ale konečně tady.

V předzávodních přípravách vypadalo všechno dobře. Na závod jsem měl půjčené časovkářské kolo od Pavla Petráska. Rozhovory jsem dával dostatečně namachrované a s carbo-loadingem jsem začal včas. Vlastně hned po závodě v Karlových Varech, kdy jsem se po vzoru správných tlustých Američanů snažil přejíst žal, který byl u mě způsobený nevydařeným závodem. Dnes už ale vím, že to bylo úplně jinak. Před závodem moje podvědomí pouze dalo tělu signál k tomu, aby se připravilo na chladné podmínky tvorbou dostatku podkožního tuku.

Plavání bylo nakonec nejteplejší částí závodu, což není míněno tak, že v první vlně startovali jen kluci, byla jen prostě docela teplá voda. I tak mi ale chvíli trvalo, než jsem se trochu rozjel a všem uplaval, tedy kromě Ondry Olšara. To jsem si alespoň myslel.

Do prvního depa jsme doplavali oba společně. Tam jsem chtěl říct Ondrovi něco vtipného a určitě velmi vhodného, ale zjistil jsem, že se mnou v depu není Ondra, ale Lukáš Kočař. Tomu jsem chtěl uplavat a vytvořit si na něj náskok. Začal jsem trochu zmatkovat a rozhodl jsem se, že co jsem nezískal při plavání, získám v depu. Vzal jsem si jen rukavice a návleky jsem si schoval pod dres s tím, že si je případně obleču až na kole. Asi jako jediný závodník z celé startovky jsem pak vyrazil na kolo bez bundy a v krátkém. Měl jsem sice suverénně nejrychlejší první depo, ale zbylé hodiny závodu jsem toho rozhodnutí nemálo zalitoval.

Na kole se mi jelo docela dobře. Podle plánu jsem se držel na nějakých 350 W. Ukazatelem výkonu byl pro mne Pavlův wattmetr, který není kalibrovaný a ukazuje o dost nižší watty než všechny ostatní. Ve skutečnosti jsem výkon držel okolo 400 W. Ani průměrná rychlost přes 50 km/h mi v tu chvíli nepřišla nijak zvláštní. „Časovka s diskem jede fakt rychle“ běželo mi pořád hlavou. Po chvíli na kole jsem navíc usoudil, že není zase taková zima a zahodil jsem i návleky, které jsem stále vezl pod dresem.

Za sebou jsem pořád nikoho neviděl a jelo se mi dobře až do poloviny prvního okruhu. Tam jsem projížděl přes kruhový objezd. V tréninku jsem si ho několikrát projížděl a věděl jsem, že za sucha můžu jet klidně 50 km/h v hrazdě a bez problému ho projedu. Za mokra jsem pro jistotu zpomalil na 30 km/h. To se ukázalo jako nedostatečné a spadnul jsem. Připadalo mi jako bych jel po asfaltu hodinu. V hlavě mi probíhalo několik věcí. Za prvé to, že kousek za mnou je asi Lukáš a za druhé to, že za chvíli mě musí předjet. Pak mě napadlo, že jsem asi odřel kolo Pavlovi a také to, že musím sebrat všechno, co mi spadlo a raději ztratit pár dalších vteřin, než vyjet bez pití. Měl jsem pocit, že ta minuta, ve které jsem padal a opětovně se rozjížděl, bude nejdelší minuta v mém závodě. Ukázalo se, že jsem hodně daleko od pravdy.

Na kole se toho stalo hodně a mohl bych psát slohy jen o mých zážitcích z cyklistiky, ale rozhodl jsem se to zkrátit a provést vás děním na kole jen zrychleně v pár bodech. Po pádu jsem pokračoval v závodě, ale jel jsem už hodně opatrně, možná někdy až moc. Začala mi být zima. V zatáčce jsem ztratil lahev. Začínal foukat pořád silnější vítr. Povolil se mi šroub, který držel lahve za sedlem. Byla mi ještě větší zima. Litoval jsem zahození návleků. Držák na lahve za sedlem se začal klepat, tak jsem vzal raději lahev do ruky. Vzhledem k tomu, že jsem neměl v ruce dost citu na to, abych lahev udržel, držel jsem lahev v puse. Pokračoval jsem asi 5 km s bidonem v puse a doufal jsem, že mě nikdo nevidí. Byla mi fakt kosa. Po chvíli mi upadl držák na lahve (nebo spíš Pavlovi upadl držák na lahve). Začalo docela dost pršet a nebylo tedy překvapení, že tím zima neustoupila. Vzal jsem si vodu na občerstvovačce, ale nepodařilo se mi do ní zmrzlými prsty dostat. Začal jsem se klepat zimou a nedokázal jsem udržet řídítka rovně. Těšil jsem se na běh. Chvíli jedu 200 W, chvíli 500 W, vůbec nemám cit v nohách a nevím jestli si dávám nebo ne. Je mi fakt, fakt zima. Myslím si, že mám velký náskok na všechny ostatní. Předjíždí mě Lukáš a říká mi “ahoj” (možná řekl něco jiného, měl jsem ale zmrzlé i uši, a tak jsem neslyšel vůbec nic). Lukáš se taky motá. Motám se kousek za ním. Nějakým způsobem jsem se dostal do depa.

Během cyklistiky jsem objevil úplně novou dimenzi zimy. Přesto mě ani jednou nenapadlo, že bych závod zabalil. Rád bych řekl, že je to tím, že jsem prostě chtěl závod zvládnout a překonat sám sebe, nebo nějaké podobné moderní motivační řeči. Ve skutečnosti jsem měl prostě zamrzlou tu část mozku, která by to měla vymyslet.

V depu jsem překvapivě správně pověsil kolo. Potom jsem si běžel pro věci a tam viděl Lukáše, jak se snaží obout a moc mu to nejde. Brzy jsem pochopil proč. Se zmrzlými prsty je to těžší, než se zdá. Připadal jsem si jako ve školce, když jsme se učili zavazovat tkaničky a pořád nám to nešlo. Za nějaký čas se nám to oběma podařilo. Z nějakého důvodu jsem si ještě sundal rukavice. Fakt netuším, proč jsem to udělal. Potom jsem, kousek po Lukášovi, konečně vyběhl.

Vůbec nevím jestli jsem běžel rychle nebo pomalu. Navíc mi připadalo, že mi na botách chybí přední část podrážky, protože jsem ji díky zmrzlým prstům necítil. Stále dokola jsem koukal, jestli jsou boty v pořádku. Podle hodinek jsem běžel docela rychle a tak jsem usoudil, že se asi cítím dobře. Taktika do závodu byla jasná – běžet celý závod s Lukášem a zhruba kilometr před cílem mu utéct. Doběhl jsem Lukáše zhruba na druhém kilometru a po asi deseti vteřinách jsem taktiku přehodnotil a nastoupil. Na čele závodu jsem si pak užíval asi dvacet minut, než mi začaly rozmrzat nohy, do nichž se tím pádem také dostavila bolest. Nejhorší byla stehna a s každým krokem to bylo horší a horší. Ještě před polovinou běžecké části už jsem byl zase druhý. Rozmrzala mi nejen ta část mozku, která byla zodpovědná za bolest svalů, ale i ta, která umí vymyslet, že bych měl závod zabalit. Nešlo mi nic. Ve třetím běžeckém oruhu mě dokonce předbíhali lidé, kteří byli teprve v okruhu prvním. Klusal jsem tak tempem 5:30 min/km a ve svých Vaporfly Next % jsem si připadal jako typický pražský běžec, který v totožných botách s běžeckým batohem dokáže ve Stromovce uběhnout klidně i tři kilometry. Takhle pomalu jsem prostě dlouho „neběžel“ ani v tréninku.

Když jsem se, po hodně dlouhé době, konečně blížil k cíli, potkal jsem Lukáše, který už šel z cílového prostoru pryč. Už ho asi nebavilo na mě čekat. Už za sebou měl rozhovory, byl najedený a možná i osprchovaný. Tam jsem si uvědomil, jak moc špatný můj výkon byl a hned jsem se cítil ještě hůř. V cíli jsem pak marně hledal slova výmluvy. Potom jsem se ještě dlouho schovával ve stanu s občerstvením, než jsem našel odvahu a dostatečně chytré argumenty, proč jsem nevyhrál.

Po třech měsících ale na závod vzpomínám docela rád, namotivoval mě do dalšího tréninku. Namotivoval mě také do toho, abych už konečně něco předvedl a abych namachrované rozhovory mohl dávat i v cíli a ne jen na startu.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří pro můj blog hlasovali v anketě triatlonová hvězda sociálních sítí. Ovšem mnohem více bych chtěl říci, že jsem velmi zklamán těmi, co pro mě nehlasovali.

2 komentáře u „CZECHMAN

  1. Čau,
    Strašně hezky napsaný, chápu jaká to musel být makačka ani si to nedokážu představit takto mrznout, ale jak píšeš ” každým závodem člověk získává nové zkušenosti…”
    Příště určitě vyhraješ, sám když jsem viděl jak makáš, tak je mi jasný, že na to máš.

Komentáře nejsou povoleny.