SP Santo Domingo
Přelet z Limy do Santo Dominga proběhl bez problému, sice byl tenhle let skoro stejně drahý jako lety Praha-Lima a Santo Domingo- Praha dohromady, ale zase jsme na palubě dostali jídlo a ještě k tomu sušenku, takže to nám alespoň částečně náklady vykompenzovalo. Hned po příletu nás čekal první náročný úkol. Do Dominikánské Republiky se, jako do spousty dalších států, nesmí vozit žádné ovoce a zelenina, aby její případné rozšíření nezničilo místni floru a faunu. Kontroly jsou přísné a pašeráci mrkve, nebo jablek jsou tvrdě trestáni. My jsme u sebe na přelet měli nejen dvě jablka (ještě z ČR) ale i dalších devět kusů ovoce, jako banány, granadillu a další, jejichž jména jsem si nepamatuju. Původně měli sloužit jako svačina na cestu, ale když jsme v letadle dostali i tu sušenku, tak na ovoce prostě nezbylo v břiše místo. Jako správní Češi, jsem samozřejmě nechtěli nic vyhazovat. Vymysleli jsme proto trik, jak ovoce do země propašovat. Do rentgenu jsem společně poslali dva batohy, jeden s oblečením a pytlíkem rýže a druhý s ovocem. Policista kontrolujíci scanner samozřejmě zaznamenal ovoce v batohu a přikázal kolegovi, aby nám věci zkontroloval. Důležité bylo, že si neřekli co v rentgenu viděl. Když mě muž požádal, abych mu podal a rozepl batoh, dal jsem mu samozřejmě ten s oblečením. Chvíli ho prohledával, ale našel v něm jen rýži. Dle jeho reakce usuzuji, že se asi ještě nikdo se nepokusil do Dominikány propašovat rýži, ale po krátké domluvě s třetím kolegou nám rýži nechal a my mohli vstoupit do země.
Na první pohled to tu vypadá krásně, na druhý pohled už vidíte hodně bordelu
V Dominikánské republice nás přivítalo 35 stupňů a velká vlhkost. Pocitově tedy bylo ještě asi o 20 stupňů víc. Bydleli jsem v centru hlavního města Santa Dominga asi pět kilometrů od startu závodu v zajímavém hotelu. Na pokoji jsme měli postal, ledničku a koupelnu, ve které ovšem nešli zavírat dveře. Vyřešili jsme to ale docela snadno, ten co není v koupelně se prostě nedívá.
Tady jsme bydleli… né kacám, to je nějaká banka, ale stejně docela zajímavá, co myslíte? 😀
I v Santu byl hrozný provoz a na kolo se tam trénovat nedalo, ale na rozdíl od Limy, tady jsou na to připraveni. Každý den dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer zavřou asi 10 km dlouhou silnici pro auta a nechají ji jen pro cyklisty. Takže zdejší cyklisté na rozdíl od těch z Peru nemusí celou kariéru strávit jen na trenažeru. Kousek od hotelu jsem navíc měli tréninkové centru, vybudované někdy v 80. letech při příležitosti konání Karibských her. Zde byli k dispozici dva 50 m bazény, atletické dráhy a spoustu dalších sportovišť. Ráno jsme si nejdříve odplavali a navečer se vydali na poslední těžký trénink v sezoně na dráhu. Běhat na dráze s dalšími asi 50ti lidmi už jsem zažil, ale aby jsme byli s Terkou jediní dva běloši, to se mi ještě nestalo. Zajímavá zkušenost a taky jsme tam zjistili, že máme oba dost dobrou formu.
Takhle se tvářim, když mám fakt radost z dobrýho tréninku 😀
Závod neměl úplně vychytanou organizaci. Po projetí dvou okruhů cyklistiky mi GPS ukazovala 19,6km. Vzhledem k tomu, že jsme měli jet pět okruhů, tak mi to na plánovaných 40 km moc nesedělo. Šel jsem proto za technickým delegátem, ale ten mi odpověděl, že má na sobě pouze tričko technický delegát, ale ten skutečný si šel zrovna zaplavat, ale že se na to pak určitě podívá. Podobný chaos provázel celý závod. Třeba jen samotný strart. Původní plán byl ve 12 hodin, dva týdny před závodem ho změnili na 10, týden před závodem už na 9:15, údajně si potom holky stěžovali, že budou závodit moc brzo a tak vyměnili starty, totiž, že kluci budou startovat v 6:30 a holky až po nás v 9:15. Takto nám to bylo řečeno i na briefingu. Nicméně vzhledem k tomu, že slunce vycházelo v 6:42, tak bylo jasné, že ani tohle organizátorům nevyjde. Lap zone byla dlouhá asi 300m, což znamená, že až první závodník uběhne asi 100 m tak organizátoři zavřou trať cyklistiky a všichni kdo jsou ješte na kole budou diskvalifikováni. Takže, kdo bude mít strátu vice než 40 sec, tak konči. Aby se tak nestalo, vymyslel ředitel závodu velmi elegantní řešení a poprosil nejlepší, aby nejeli na kole moc rychle. Nakonec toto pravidlo naštěstí zrušili.
Snídaně ve 3:30 byl dost blbej vtip od pořadatelů
Závod nakonec odstartoval v 7:00. Plavání se vyvíjelo podle plánu. Na kole se hned vytvořila asi 25-ti člená skupina, kde jsem byl i já. Jelo se hodně rychle. Průměrnou rychlost jsme mělo skoro 50 km/h a to byly v každém z 5-ti okruhů čtyři zatáčky o 180 stupňů.. Ani jsem se tedy nepokoušel o únik na kole a šetřil nohy. Ve vedru jsem věděl, že nesmím přepálit první kilometry běhu. To se vyplatilo a já v druhé části dost závodníků předběhl. Ve finiši jsem ale zase ztratil dvě příčky. S 13. místem jsem docela spokojený. Je to můj zatím nejlepší výsledek ve SP a navíc v jednom z nejlépe obsazeném světovém poháru roku. Jsem rád, že jsem konečně snad vychytal výživu a správně pohlídal všechny věci, abych poprvé slušně zajel v takovém počasí. Závod jsem dokončil už v 8:42 ráno, takže jsem pak ještě v pohodě stíhal i snídani na hotelu. Holkám kvůli vedru zkrátili běžeckou část na 5 km. Nikdo přeci v Dominikánské republice nemohl čekat že bude teplo.
Start s východem slunce alespoň vypadal hezky na fotkách
moc to nevypadá, ale jedeme fakt dost rychle
Brazilci narozdíl od Dominikáno republikánců ukazují, když se chystají zatáčet
Po závodě jsme si dali pořádnou off-season snídani a šli spát. Odpoledn jsem se šli podívat po památkách, třeba na nejstarší ulici v Americe (která je mimochodem stará asi jako poměrně mladá ulice v Evropě) a na afterparty, která ale nepřekvapivě žádná nebyla. Tak jsme alespoň nakoupili věci domů, ukradli hrnky v kavárně a jeli domů.
V depo to vypadalo fakt hezky, zvláště v mojí přítomnosti 😀
busta možná prvního černošského vítěze zimních OH, ale možná taky ne, popisek byl jen španělsky, takže jsem popisku nerozuměl
jediný semafor pro chodce v celém Santo Domingu, prý se na něj jezdí dívat lidé z celého ostrova
