Asi před dvěma měsíci vymyslel Petr Soukup dobrou výmluvu na to, proč vydání některých článků trvá tak dlouho. Já mu ji teď tak trochu ukradnu. Takže článek vychází pozdě po závodech proto, že jsem k němu neměl žádné fotky. Navíc, na rozdíl od Petra Soukupa, já jsem k fotkám neměl ani žádný text!
Mistrovství Evropy Olsztyn
Mistrovství Evropy v super sprintu se letos konalo v jedné z mých nejoblíbenějších destinací – v Polsku. Závodilo se na distancích – 300 metrů plavání, 8 kilometrů cyklistiky a 2 kilometry běhu. Závod probíhal ve dvou dnech, první den všichni účastníci závodili v semifinálových rozjížďkách a nejrychlejších třicet závodníků postoupilo do finále, které se uskutečnilo následující den.
Cesta
Na závod jsme jeli společně s celou repre. Sraz s ostatními byl na Strahově, ale protože z Hradce Králové to mám blíž do Polska než na Strahov, přidal jsem se k ostatním až v Polsku. Před cestou jsem si na mapě našel benzínku, kde jsem chtěl nechat na pár dní zaparkované auto a kde mě potom měli nabrat ostatní. Když jsem ale na benzínku dorazil, zjistil jsem, že pokud bych na ní stál déle než hodinu, odtáhli by mi auto. To bylo docela blbý, protože hodinové stání bylo zhruba o sto dvanáct hodin méně než kolik jsem potřeboval. Tak co teď?
Cestou k benzínce jsem viděl, že všude okolo je jen pole, takže jsem moc nevěřil, že se mi podaří někde najít místo na parkování. Nicméně k mému překvapení jsem za benzinkou objevil úplně prázdné placené parkoviště. Pln optimismu jsem pak šel na benzinku za parkování zaplatit. Prodavač mi ovšem po zjištění toho, jak dlouho tam chci stát, nedovolil auto zaparkovat, protože by to prý bylo hrozně drahé. To byla sice pravda, ale já jsem tam to auto někde nechat musel. Chvíli jsem ho přemlouval, aby mě nechal zaparkovat. Řekl jsem mu, že mu to klidně zaplatím. On ale trval na tom, že mě nebude okrádat a zároveň zmínil, že zadarmo mě tam nechat stát nesmí. Začínal jsem být už docela zoufalý a prodavač to vytušil. Na chvíli se zamyslel a pak mi řekl, ať přejedu naproti přes silnici na Shell a tam že můžu stát zadarmo. To byla pravda a tak jsem tam auto nechal. Nic se s ním nestalo. Vůbec nechápu, proč se tímto prodavač připravil o takový kšeft a vlastně by mě fakt zajímalo to, jestli už tam někdy někoho zastavit nechal. Každopádně jsem byl překvapen tím, jak byl ochotný, ale i tím, jak dobře mluvím polsky. Celý rozhovor s prodavačem jsem totiž mluvil polsky – nebo si to alespoň do teď myslím. K domluvení se polsky totiž stačí znát jen pár pravidel a o těch vám teď něco povím.
Lekce číslo jedna – čtení
Číst polsky je pro většinu Čechů daleko snazší než si myslí. Základem je rychlost! Když se podrobně podíváte na polská slova, zjistíte, že mají řadu písmenek a znaků, které čeština vůbec nezná. To, proč píšou některá písmenka jinak jsem nevydedukoval, ale zjistil jsem, že pro zvládnutí polštiny to vůbec není potřeba (zatím nejpravděpodobnější se mi jeví teorie, že rozdílná písmenka Poláci píší jen z čistě estetického důvodu a taky proto, aby si připadali zajímavější). Takže k tomu, abyste se při čtení vyhnuli případnému zmatení z neznámých písmenek, opravdu stačí číst text rychle. Klíčem ke zvládnutí polštiny je totiž to, abyste se naučili nečíst všechna písmenka anebo je automaticky měnili za jiná, která znáte. Abyste mi věřili, že to funguje, můžete si to vyzkoušet na této větě: „Wszyscy myślą, że Honza jest najlepszy.“
Lekce číslo dva – mluvení
V minulé lekci jsme se naučili, jak rozumět polštině a teď si povíme o tom, jak polsky mluvit. Zde mám pro Vás pět základních tipů, při jejichž dodržování se v Polsku určitě domluvíte:
- snažte se mluvit víceméně slovensky (slovenština je totiž víceméně polština)
- přehazujte slovosled (na místo dobrý den, říkejte dzień dobry)
- kdykoliv se ve slovech objeví písmenka š, č, nebo ž, tak je nahraďte cz, nebo sz
- každé V čtěte jako W
- pokud chcete znít opravdu polsky, tak do vět zařazujte slova jako bardzo, nebo k****
- (Extra tip pro psaný projev – občas škrtněte nějaké písmenko – ł, pište čárky nad souhláskami a používejte převážně tvrdé y)
Abych vám ukázal, jak to funguje v praxi, popíšu vám průběh semifinálového závodu celý polsky. (Pro lepší pochopení ho přečtěte rychle a nahlas!)
Półfinał
Bywaly szme aszi dziesięc kilometrów od centru akcje, a preto sma sza na start doprawowali samochodmi (auty – poznámka překladatele). Samochodow v Polsku mieliśmę celkowo trzy. To bolo bardzo dobrę. Dzień pręd pretekmi som wsadziłem do pierwszyho samochoda rowal (kolo – pozn. překladatele), do drugiego samochoda topánky rowerowé a w trzecim samochode jestem ja iśćel. Nie pytaj czemu ja to zrobiłem, ale po prostu jestem to tak zrobiłem.
Kiedy przyjechazałem na start, dozwiedziałem się, że nie mam topánky rowerowych. Szukałem ich w jednym samochode, potem w drugim, a potem dozwiedziałem się, że zostali w misnoszti na rowery. Ratunku na pomoc. Wszyscy zaczaly panikaryť a ja musiałem ich trochę spokojnit. Mrzelo mi, że niktoś nie pochwalił mnie za to, że nie zapomniałem wziąć 95% vecí, ale wszyscy mówili o jedne věci czego ja zapomniałem. Na szczęście Koba Gomola (Kuba Homola – pozn. překladatale) pożyczył mi swoje topánky rowerowe. Koba jest juniorom a swój pretek już mieli odjazdene. To mnię uratowało Mistrzostwa Europy. Bardzo dziękuję Koba Gomola.
Preteky zaczał bardzo dobre. Po pierwszym z trzech okrąhow byłem w pierwszej siedmioosobowej grupie. Bohužiał jeden zo hispanskych zawodników spadoł przede mną na zakrutczie a ja musiałem zastawiť, łubo ho przejechat. Zastawił som a tým som wypadoł że pierwsze grupe. Przez tuto sytuacju jestem dostać się do finału.
Finále
K popisu finálového závodu raději zvolím návrat ke své rodné řeči, kterou je čeština s pravopisnejma chybamy.
Start závodu byl v 19:25, což mi vyhovovalo, protože jsem se mohl v klidu vyspat a nebláznit s ostatními v devět na snídani. Celý den byla zima a pršelo, což mi taky vyhovovalo, protože mě to nenutilo jít ven a opalovat se. Díky tomu jsem alespoň pořádně odpočíval. S sebou na start jsem si tentokrát nic vzít nezapomněl (přesto mě za to zase nikdo nepochválil).
Po semifinálovém závodě mi fyzioterapeutka Saša řekla, že jsem při běhu nevypadal vůbec dobře a že jsem měl moc stažený hrudník, a proto se mi možná špatně dýchalo. Posturu jsem si pak tedy během finále hlídal. Abych vypadal lépe, snažil jsem se mít uvolněná ramena, srovnaná záda a víc jsem se usmíval. Sám nemohu posoudit to, jestli jsem pak skutečně lépe vypadal, ale rozhodně jsem se o dost lépe cítil. Doběhl jsem na 15. místě a nebýt dvou pádů závodníků na kole těsně přede mnou, kvůli kterým jsem musel zpomalit a objet je, tak bych dokončil ještě lépe.
15. místo na mistrovství Evropy je moje zatím nejlepší umístění na Evropě, takže jsem docela spokojený. Toto umístění znamenalo, že jsem si vydělal 75 euro na prize money (105 euro bylo startovné). Nicméně tak nízká výhra mě nemusela mrzet, protože květen je u mě každoročně měsícem sázení na hokejové mistrovství světa, takže peníze se u mě točily hlavně tam. Letos jsem měl navíc nejlepší sázecí formu v životě. Po důkladném studiu statistik jednotlivých hráčů jsme totiž s kolegou Michaelem Smutným vymysleli taktiku spočívající v tom, že jsme vsázeli na prohry Čechů a Slováků. Tato taktika se nám většinou vyplácela. Přesto nejvíce peněz máme z těch zápasů, na které jsme si nestihli včas vsadit. Každopádně mínus 73 Kč je jednoznačně moje nejlepší skóre, které jsem kdy po MS měl a utvrzuje mě to v tom, že bych měl v sázení vytrvat.
Evropský pohár Rzesow
Na Evropský pohár v Rzesowě jela z ČR početná výprava, a jak už to tak bývá, když nás jede hodně, tak si zařizujeme závod každý víceméně sám. Takže když jsem začal řešit společnou dopravu a ubytování, zjistil jsem, že skoro všichni už si něco zařídili. Jediní tři zbylí, kteří jsme si do té doby nic nezajišťovali a komu nikdo nic o nějakém společném zařizování neřekl, jsme byli, jako za mlada, já, Terka a Filip. Ovšem tentokrát to nebyl Filip Václavík ale Filip Tlamka a zpětně ho musím pochválit za to, jak to s námi pěkně zvládnul. Proto ho tímto vítám u nás do A týmu. My tři jsme bydleli asi dva kilometry od startu závodu v novém domě v 18. patře, kam cesta výtahem, bez zastavení, trvala 64 sekund. Měli jsme krásný výhled na Rzesow. Polsko je opravdu hezký. Sice tam všude vidíte stereotypy, kvůli kterým si z Poláků děláme často srandu, jako že každou druhou lavičku v parku obklopuje skupina opilých Poláků v teplákách, ale pravdou je, že kdybyste se prošli třeba po Pardubicích, tak byste takových lidí našli možná ještě víc, jenže tam si toho tolik nevšímáte.
Sushi se polsky řekne guláš z řasy
Závod startoval netypicky z vody. To probíhalo tak, že nás, podle čísel, vyvolávali a my jsme pak postupně doplavávali mezi bójky doprostřed rybníka, kde jsme potom museli poměrně dlouho čekat na to, než se všichni závodníci seřadí do jedné lajny tak, aby mohl závod odstartovat. Plavání bylo bez neoprenu a závodilo se v poměrně studené vodě. Naštěstí jsme já i řada dalších závodníků vyvinuli taktiku vyhřívání vody. Což jsme dělali prostě tak, že jsme si před startem nedošli na záchod, ale šetřili jsme si zásoby teplé moči na „šlapání vody“ na startu. Obavy z toho, že nám na startu bude zima se tak nevyplnily, a naopak se v okolí startu vytvořila příjemně vyhřátá voda. Po startu závodu, kdy jsme se dostali do chladnějších částí rybníka, začala velká mela. Mně se start moc nepovedl, ale než jsem doplaval k první bójce propracoval jsem se na pozici kolem dvacátého místa a čelo závodu jsem měl na dohled. To platilo ještě asi dvě stě metrů. Potom jsem zkontroloval situaci přede mnou a zjistil jsem, že nám uplavala skupinka závodníků. Nechápu, kdo mohl nechal uplavat čelo závodu a taky nechápu to, jak jsem si toho mohl nevšimnout. To mě docela naštvalo. Vybočil jsem tak ze skupiny a vydal jsem se stíhat čelo závodu. Naštěstí se mi kousek před koncem plavecké části podařilo skupinku doplavat. Tím jsem se vrátil do boje o dobré umístění.
Tato semínka jsem si koupil v Polsku na benzínce a jsem velmi zvědavý, jestli mi z nich vyrostou takové párky, jako jsou na etiketě
Při sundávání kola z depa mi praskly obě gumičky, které držely cyklistické boty tak, abych se do nich po naskočení na kolo snadno dostal. Z toho důvodu jsem měl pomalý start cyklistiky, a tak mě zase čekala stíhací jízda k prvním závodníkům. Dohnat je se mi podařilo až těsně před první otočkou o 180 stupňů. Jenže v té zatáčce, přímo přede mnou, spadnul jeden závodník. Místo jízdy v čelní skupině, jsem tak musel opět zastavit. Závodníka se mi podařilo objet až tak, že jsem vyskočil na chodník a jel kousek po něm. Po tom chodníku, ne po tom závodníkovi. Je ale pravdou, že už jsem byl tak naštvanej, že jsem měl náladu přejet radši toho závodníka. Když jsem začal stíhací jízdu číslo tři, měl jsem na skupinu ztrátu už asi sto metrů. Potřetí během posledních asi osmi minut se mi čelo závodu dojet nepodařilo.
Během dvou víkendů přede mnou spadli čtyři závodníci! Čtyři! Bylo mokro a klouzalo to, ale jaká je asi pravděpodobnost, že za necelých dvacet závodních kilometrů budete čtyřikrát dojíždět první skupinu proto, že před vámi někdo spadl? (Nikoho jsem neshodil, tři z nich za mnou v cíli přišli a omluvili se mi, jeden skončil v nemocnici. To jen abyste si nemysleli, že jsem je shazoval já).
Zbytek cyklistiky jsem dojel ve druhé skupině, kde jsem musel pracovat na čele po většinu závodu sám. Po průměrném běhu jsem pak závod dokončil na desátém místě. Kdybych zůstal v první skupině, kde jsem byl během závodu třikrát, tak bych měl medaili. Samozřejmě, že tohle „kdyby“ je úplně zbytečný, ale tento výsledek mě fakt hrozně naštval a od doby, co jsem se vrátil z Rzesowa se cítím fakt tak hrozně. Ke zlepšení nálady příliš nepomohl ani fakt, že jsem se o týden později nedostal na startovku do Leeds, ale na závod jsem stejně musel jet kvůli štafetě. Takže mě tam zase čekalo jen sledování toho, jak ostatní závodí. Štafety jsou samozřejmě taky dobrý, ale tohle už bylo potřetí, kdy jsem byl na závodech WTCS jen jako divák individuálního závodu a musím říct, že se tam pak cítím dost zbytečný. Navíc stejná situace mě letos čeká ještě minimálně jednou v Hamburku. Za desáté místo jsem si pak vydělal 100 euro (startovné 105 euro), z čehož jsem taky moc velkou radost neměl.
WTCS Leeds
Jak už jsem psal výše, tak jsem se na start individuálního závodu nedostal. Závodil jsem jen ve štafetě. Moc mi to sice nešlo, ale celkově jsme jako štafeta skončili na 11. místě. To není zase tak špatný, ač ze sebe nemám vůbec dobrý pocit. Nechci ale končit pesimisticky, a proto vám alespoň popíšu cestu zpátky z Leeds domů.
Nejprve jsem s Richardem Murrym a Rachel Klamer bez problémů dorazili na letiště v Manchesteru. Oba mi cestou mimo jiné řekli, že letos plánují startovat na světovém poháru v Karlových Varech, takže se tam na ně můžete přijít podívat. Na letišti jsme se rozdělili. Oni letěli do JAR a my zpátky do Prahy.
Naše letadlo vzlétalo přesně ve 20:50, tak jak bylo v plánu. Ovšem oproti plánu se vzlet lišil tím, že v tu dobu letadlo startovalo z letiště v Praze a ne z letiště v Manchesteru. Za den totiž tuto trasu letí několikrát a s každým dalším letem nabíralo letadlo stále větší a větší zpoždění.
Když jsme konečně měli nastupovat do letadla my, bylo už zpoždění dvě a půl hodiny (když má letadlo více než tři hodiny zpoždění, tak máte většinou nárok na finanční kompenzaci). V té době byli na letišti už pouze lidé, kteří letěli do Prahy a do Wroclawi. (To je pro mě právě ta polská stopa, díky níž mohu tento příběh napsat do článku o Polsku.)
Po projití gatu (letištní brány) jsme sešli po schodech dolů a pak jsme šli asi dvacet metrů po ranveji a do letadla. Potom jsme poměrně dlouho seděli v letadle, které stálo na ranveji a během toho nás pořád dokola letušky přepočítávaly. Mně to ani moc nevadilo, ale asi dvě řady za námi seděla paní v menopauze, o čemž nás všechny několikrát hlasitě informovala a té to zřejmě vadilo dost. Nejprve si stěžovala na to, že chce lepší klimatizaci, protože jí je teplo, protože je v menopauze. Potom chtěla donést vodu, protože měla žízeň, protože je v menopauze. Potom jí bolela noha, protože je v menopauze a tak pořád dokola.
Když se letadlo stále nehýbalo a letušky nás začaly přepočítávat asi po šesté, tak na ně začali někteří lidé už dost vulgárně křičet. Nejčastěji to byla asi romská dívka, která se po příletu do Prahy chtěla opít vodkou a pak o tom na Tik Toku informovat své přátele, kteří seděli v přední části letadla, o čemž nás cestující v zadní části letadla informovala častěji, než kolikrát nás letušky stihli přepočítávat. Přesto nejhlasitějším cestujícím byla paní v menopauze. Ta navíc naprosto přesně věděla, v čem je problém (nikomu to ovšem nechtěla prozradit). Hlavně se však, jak nám všem pořád dokola opakovala, potřebovala co nejrychleji dostat do Prahy za svým miláčkem, který na ní čeká na letišti.
Důvodem, proč jsme nemohli odletět, bylo to, že na výše popsané trase od gatu do letadla se jeden cestující ztratil. Bez cestujícího bychom odletět mohli, ale z bezpečnostních důvodů nesmí letadlo odletět se zavazadly bez cestujícího. Zjistit kdo v letadle chybí však nebylo tak jednoduché, jak se zdá. Většina cestujících totiž neseděla na svých místech. Kapitán vydal rozkaz, aby se každý cestující přesunul na místo, které má uvedené v letence. Zvedla se většina cestujících a začala se přesouvat. My jsme si v tu dobu připadali dost trapně, protože jsme seděli na svých místech. Během tohoto přesunu paní v menopauze velmi sprostě seřvala pána vedle ní, protože si vyměnil místo s dívkou, která chtěla sedět přes uličku se svými přáteli. Dle její reakce byl právě tento muž předmětem všech potíží. Avšak ani potom co se přesunul se letuškám dlouho nedařilo přijít na to, kdo v letadle chybí. To naštvalo nejen paní v menopauze, romskou dívku, která se chtěla opít vodkou po příletu do Prahy a informovat o tom na Tik Toku, ale i tlustého pána s knírem, který dle svých slov takhle z******* vy****** let ještě nezažil. Dosti by mě překvapilo, kdyby takový let už zažil. Každopádně se asi po hodině a půl podařilo zjistit, že nám chybí cestující jménem Pihadra. Já teda žádnou Pihadru neznám, ale podle toho, že je to její celé jméno, tak předpokládám, že to bude asi někdo jako Shakira. Každopádně jsme nakonec odletěli o skoro čtyři hodiny později než bylo v plánu a od letecké společnosti jsme tak měli dostat kompenzaci 250 eur, což je víc, než kolik jsem si vydělal na posledních třech závodech dohromady.
Mimochodem miláček paní v menopauze byl asi řidič autobusu, protože nikdo jiný na ni na letišti nečekal. To, jestli se romská dívka, která se chtěla po návratu do Prahy opít vodkou a informovat o tom své přátele na Tik Toku skutečně v Praze po příletu vodkou opila a informovala o tom na Tik Toku, nevím.