Před tím, než si přečtete následující článek, byste měli vědět dvě důležité informace. První z nich je ta, že lovení racků, které je v článku zmíněno, je pouze metaforou. Druhou věcí, kterou bych chtěl zmínit, je to, že článek měl být inspirován knihou Moby Dick – Bílá Velryba. V mém podání měl Kapitána Achaba ztvárnit repre trenér Čelda, lodí Peacock měla být reprezentační dodávka a lidožravým Afroameričanem, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, měla být Emma Ryšávková. Nicméně v textu se nikdo z nich už dále neobjeví a většinu inspirace z knihy jsem nakonec nepoužil a smazal. Takže tuto informaci vlastně píšu jen proto, abych mohl machrovat, že jsem četl Moby Dicka. Se samotným dějem článku to nemá nic společného.

Někdy to prostě nejde

Blížíme se k pátému kilometru závodu v běžecké části Evropského poháru v triatlonu v Quarteiře. Je mi špatně od žaludku a blbě se mi dýchá. Běžím vedle Gustava Idena, který byl zvolen nejlepším triatlonistou planety. Doufal jsem, že v této fázi závodu budu vedle něj, ovšem současně jsem si myslel, že budeme bojovat o vítězství v závodě. Jenže to se neděje. V tuto chvíli jsou před námi téměř tři desítky závodníků. Ani Gustav si asi takovýto průběh závodu nepředstavoval. Když jsme se na sebe před otočkou podívali, tak jsme si asi oba v hlavě řekli, že jsme teď měli být asi o půl kilometru blíže k cíli a tam bojovat o vítězství v závodě. Teda… Teď zpětně když o tom přemýšlím, tak já jsem měl v hlavě to, že jsme měli být o půl kilometru blíže k cíli a bojovat o vítězství, zatímco Gustav si spíš v hlavě říkal něco jako: „Hvorfor stirrer han sånn på meg?“, což norsky znamená „Proč na mě tak čumí?“

Po otočce do třetího kola se Gustav konečně dostává do tempa. Já ne. Nebolí mě nijak extra nohy, ale zrychlit prostě nedokážu. Je mi špatně, nevím ale jestli to je z jídla, nebo z toho, co zase v závodě předvádím. Nemůžu ani pořádně dýchat. Vůbec nevím, co se to děje.

Tady jsme se s Gustavem viděli naposledy.

Teď, když píšu tento článek, už to teda asi vím. Týden po závodě jsem měl zátěžové testy, na kterých jsem se dozvěděl, že při běhu vůbec neumím dýchat. Místo dovolené (čti soustředění) na Kanárech jsem si za ušetřené peníze radši koupil dechový trenažer. Místo opalování tak sedím doma, koukám jak venku pořád prší a u toho dýchám do trenažéru. To, že mám s dýcháním problém, jsem věděl už dlouho, ale nevěděl jsem, že až takový. Fakt doufám, že mi to pomůže a že začnu konečně závodit tak, jak bych si přál. Nepíšu to jen kvůli financím, které jsem za ten trenažer utratil, ale hlavně kvůli tomu, kolik jsem už triatlonu obětoval.

Nicméně teď si připadám trochu jako Lionel Sanders (tehdy vicemistr světa v Ironmanu), který si teprve během jedné dlouhé maratonské procházky během Ironmanu uvědomil, že carbo loading (jezení sacharidů před závody) není jen fráze, ale skutečná věc. Já jsem zase zjistil, že schopnost pořádně dýchat během závodů je taky skutečná věc. Nicméně to jsem v Quarteiře tak úplně nevěděl a když tam Gustav začal zrychlovat, já na něj nebyl vůbec schopný reagovat. Spíš jsem tedy myslel na to, že už bych měl možná tohohle závodění nechat a začít dělat něco pořádného. Třeba závodit v dlouhém triatlonu. A nebo se prostě odstěhovat někam na pustý ostrov a tam se živit lovem racků.

Lovec racků

Leželi jsme na pláži a pozorovali moře. Byla neděle – den po závodě, a protože pondělní lety byly o dost levnější, pobyt v Quarteiře jsme si o den protáhli. Bylo to tam krásný. Jediný problém byl, že jsem měl hlad. V okolí byli jen písek, moře a racci. Jak jsem již zmínil v jednom dřívějším rozhovoru – jíst písek a kamínky moc dobrý prostě není (ZDE). Z moře bych se taky moc nenajedl, a tak jediná zbylá možnost k ukojení hladu byli racci. Rozhodl jsem se, že si jednoho ulovím.

Základní vlasností úspěšných lovců racků je nebojácnost. Na fotce můžete vidět Filipa Tlamku v naprosto sebejistém postoji připraveného lovit.

Plavání

„Myslím si, že jsem na tom výkonnostně fakt dobře. Věřím si, že jsem na závod připravený.  Na záchod jsem si došel do neoprenu, a tak mě netrápí ani tato starost.“ Takové byly moje myšlenky těsně před startem závodu v Quarteiře. Měl jsem k nim dobrý důvod. Příprava šla parádně. Měl jsem za sebou dobrou zimní přípravu doma a dlouhé reprezentační soustředění na Kanárech, kde mi připadalo, že mám docela formu. Sice jsem sedm měsíců nezávodil, ale udělal jsem několik hodně rychlých tréninků a cítil jsem se při nich výborně.

Cesta do místa závodu byla dobrá, což se mi taky moc často nestává. Každopádně jsem se cítil být v dobré formě a hlavně jsem věřil tomu, že mám šanci udělat dobrý výsledek. Všechno šlo prostě ideálně podle plánu. Tedy až do startu závodu. 

Samotný start teda nebyl zase tak špatný. Prvních deset metrů, které jsem musel doběhnout k vodě, jsem zvládl suverénně a nespadnul při nich. To samé se ovšem nedá říct o prvních dvou metrech v moři. Ty už tak suverénní nebyly. Hned první vlnku, která přišla, jsem neodhadl, nepřeskočil jsem ji a spadnul. Všichni ostatní ji přeskočili. Já se tak asi na chvíli dostal na poslední místo. Hlavně se mi ale zavřela cesta a já se neměl kudy dostat přes pomalejší závodníky. Nakonec se mi podařilo dostat se alespoň do poloviny startovního pole, kde jsem se pohyboval po celou dobu plavání. Do cyklistické části jsem vyrážel ve druhé skupině.

Pustý ostrov

Triatlonem jsem si už vydělal dost na to, abych mohl žít na pustém ostrově. Tato informace nemá se závodem nic společného a nic společného s ním nemá ani informace následující. Na otázku, co bych si s sebou vzal na pustý ostrov, bych odpověděl kozu. Ne snad proto, abych ji snědl. Živil bych se samozřejmě primárně racky. Nicméně jsem den po závodě zjistil, že do flusačky vyrobené z rákosí, která se dá použít jako lovná zbraň na chytání racků, potřebujete i nějaké náboje. Nemám s tím zatím žádné zkušenosti, ale ideálním střelivem jsou prý kozí bobky. Kdysi jsem to slyšel v televizi, takže to musí být pravda. Od kozích bobků ale zpět na chvíli k závodu.

Pokračování závodu

Na kole se mi jelo docela dobře. Nicméně spolupráce s ostatními nebyla ideální a naše skupina ztrácela na vedoucí závodníky zhruba půl minuty. V polovině cyklistické části nás navíc dojeli další závodníci. Mezi nimi byl i Gustav Iden, se kterým jsme se pak snažili co nejvíce spolupracovat na čele skupiny, abychom dostihli vedoucí závodníky. Na dlouhých rovinatých úsecích jsme se spolu střídali a přibližovali jsme se k první skupině. Když jsme se ale blížili k technickým úsekům na trati, vždy nás přesprintovali závodníci, kteří se po zbytek trati vezli za námi. Technickými úseky jsme tak projížděli dost pomalu. Alespoň tak si to pamatuju. Možná to ve skutečnosti bylo trochu jinak, ale abych se necítil blbě, tak to mám v hlavě uložené takhle. Tohle teď píšu proto, abych měl pocit, že na tom nejsem tak špatně, jak se z výsledku závodu může zdát.

V závěru cyklistiky jsme se nakonec k první skupině přiblížili na patnáct sekund. To by bylo ještě hratelný a kdybych zvládl dobře zaběhnout, mohl by z toho být dobrý výsledek. To se ale nestalo, a proto vám místo závodu raději povím o různých technikách lovení racků.

Už jsem viděl i hnusnější místa.

Techniky lovu racků  

Existuje několik způsobů jak ulovit racka. Jak jsem už zmínil výše, tak jedním z nich je lov pomocí flusačky vyrobené z rákosí a střeliva z kozích bobků. Když jsem ale den po závodě vyrazil na pláž, tak jsem si s sebou kozu nevzal, a proto jsme musel zvolit jiný způsob lovu.

Nejvíce elegantní mi přišla představa toho, že se prostě rychle rozeběhnu a racka chytím. Vzhledem k mému výkonu v běžecké části triatlonu v Quarteiře jste si již určitě dokázali vydedukovat, že na to jsem prostě nebyl dost rychlý.

Další způsob lovení racků je rozdělání ohně a doufání, že racek sám do ohně vletí a upeče se. Věděl jsem, že pravděpodobnost úspěchu tímto způsobem lovu není velká, ale zkusit se má všechno. Po asi půl hodině snažení jsem ale nedokázal rozdělat oheň.

Poslední techniku, kterou jsem zkusil jsem se naučil v Simpsonových. Homer Simpson mě naučil, že pokud chcete ulovit nějaké zvíře, tak musíte nejdříve jako to zvíře myslet. Snažil jsme se tedy chvíli myslel jako racek. Nic jsem nevymyslel.

Doklusání

Žádná z mých technik lovu nebyla úspěšná. Žádného racka jsem nechytil, ale i tak mám pocit, že mi lov šel lépe než triatlon v Quarteiře. Doběhl jsem někde ve třetí desítce hluboko za očekáváním. Ovšem objevil jsem něco mnohem podstatnějšího, objevil jsem svou skrytou vášeň. Vášeň pro lov racků.

PS: Jak jsem již zmínil v úvodu, tak lov racků je zde myšlen jen jako metafora. Po dvou týdnech, které uběhly od závodu, jsem ale nevymyslel, co má metafora vyjadřovat. Takže v článku nemusíte hledat nic hlubokomyslného, tak jak jsem původně zamýšlel. Pokud tam něco najdete, tak je to spíš náhoda a ne můj záměr. Ještě vás chci všechny poprosit o to, abyste si ze mě v lovu racků nebrali příklad. Nelovte racky! Nesmí se to a ani nejsou moc dobrý!

Na pláži to bylo krásný, ale něco tomu chybělo. Pro další návštěvníky jsem tak radši vytvořili upozornnění, aby pak nebyli zklamaní. 

Během pobytu v Quarteiře nebyl zraněn žádný racek. Vzhledem k dosavadním úspěchům v lovu racků ani nepředpokládám, že někdy nějaký racek zraněn bude!