EP Alanya 

Závody nezačíná cestováním, ale už mnohem dříve, totiž zařizováním a nakupováním letenek, hotelu, transferu… Může se to zdát jako snadná věc, ale pokud chcete ušetřit, tak Vás čeká spousta hodin hledání nejlepší možné varianty. Už jsem ale něco procestoval a tak znám nějaké triky, jak ušetřit. Když třeba letíte turistického letoviska, tak se často vyplatí koupit celý zájezd s cestovkou. Zatímco s přibližujícím se datem odletu cena letenek narůstá u zájezdů je to naopak a vyplatí se kupovat zájezdy na poslední chvíli. Týdenní pobyt v Turecké Alanyi, včetně trasferu na letiště a 3*hotelem s all-inclusive běžně stojí okolo 18 000,-Kč na osobu. Dva týdny před odletem jdou ceny už na 13 000,- Kč. Ani tato cena však není pro České triatlonové reprezentanty dostatečně dobrá. Proto jsem všem poradil, aby ješte chvíli počkali. Pár nervózních dnů a nocí se ale vyplatilo a šest dní před odletem stál stejný zájezd 4490,- Kč. Pro nás to ale pořád nebyla cena, za kterou jsme chtěli zájezd koupit. Levný už byl totiž až moc a my jsme si připadali, že cestovku okrádáme.

Vše jsme tentokrát řešili ze soustředění z Livigna a protože jsme chtěli mít formu ve správný čas, tak jsem potřebovali ve vysoké nadmořské výšce zůstat co nejdéle. Znamenalo to ale docela náročný den cestování, který vypadal asi následovně:

4:30- budíček Livigno

6:00- první káva dne- benzinka Švýcarsko

8:00- snídaně Rakousko

11:30- oběh na benzínce v Německu

14:30- káva v Praze a odjezd na letiště

23:00- jsme v Turecku

02:30- dostali jsme se na hotel

03:30- jdeme spát

Cestu probíhala překvapivě docela v pohodě, tady alespoň do doby, kdy jsme se v Turecku dostali do autobusu, který nás vezl na hotel. Pokud jsem si někdy koupili zájezd u české CK, tak následující události dobře znáte. Nejdříve trochu nervózně čekáte v autobuse, než všichni ostatní nastoupí a řidič dokouří poslední cigaretu a dopije pivo. Pak v tichosti odjíždíte z letiště. Chvíli jen pozorujete krajinu z okna a nic mimořádného se neděje. Po pár minutách, ale v autobuse začnete znít známí zvuk a vůně všech českých dovolených. Tedy šustění alobalů a vůně chlebů a řízků, doplněné otevíráním plechovek od piva. Jak ubíhá čas a pivo v plechovkách, atmosféra se uvolní. Po čase nejvíce opilý cestující něco vykřikne a ostatní, pivem a duty-free alkoholem posílení cestovatelé, se k němu postupně přidávají. Témata dialogů se z pravidla střídají mezi urážení místních lidí, hláškami z filmu Účastníci zájezdu a nadávání na místní pivo. Pro nezkušeného cestovatele může jít v tuto chvíli pouze o hlasitou komunikaci, ale nenechte se zmást. Ve skutečnosti totiž začíná pro někoho důležitá hra. Kdy totiž nejde jen o upoutání pozornosti na sebe, ale soupeření o svou čest v tom, kdo řekne nejvíce hlasitou či nejvíc urážlivou poznámku. Toto klání často trvá většinu cestu. Přičemž vítěz vyhraje urážku na cti a ostudu. Při naší cestě to byl cestující z Brna ze sedadla 12b- gratuluji a děkuji.

Na hotel jsme se dostali až o půl třeti v noci. V pokoji nás pak přivítal hrozný bordel. Špinavé ručníky, staré oblečení, 24 použitých skleniček a spoustu dalšího se váleli všude po zemi. Naštěstí, po více než 21 hodinách cestování, bylo hádání se na recepci přesně to co jsme zrovna chtěli dělat. Chlapík z recepce ale všechno uklidil, omluvil se a jako kompenzaci, nám dal zdarma stůl. Tedy tak nám to alespoň řekl. Neměli jsme už sílu na to ptát se co to znamená, ale žádné extra jídlo, ani kus nábytku jsem si z Turecka neodvezli. Otřesný první dojem z hotelu mohla zachránit snad jen snídaně, jenže to by jsme ji nesměli zaspali. Vydali jsme si alespoň zlepšit náladu tréninkem do moře. Na chvíli to bylo opravdu pomohlo. Cestou zpátky jsme ale nemohli najít hotel. Nestihli jsme tedy ani oběd. Jediné co nám ten den podařilo, byl včasný příchod na večeři.

Samotný závod byl docela dobrý. Start byl z pláže. Toho jsem chtěl využít, protože díky mé výšce mohu běžet asi o 10 metrů dál než většina ostatních. Ale jak už to tak u mě bývá – nevyužil jsem. Po startu jsem nepřeskočil hned první vlnu a spadnul. Takže jsem i na ty nejmenší závodníky jsme hned ztrácel 10 metrů naopak já. Plavalo se mi ale docela dobře a vylezl jsem ve druhé skupině. Na kole jsem za to hned vzal a dojel na čelo. Do poloviny cyklistiky jsme jeli poměrně v klidu. Potom zaútočil britský závodník, načež okamžitě ostatní Briti najeli na čelo skupiny a zpomalovali tempo. To mi přišlo jako vhodný okamžik, abych si dojel do úniku. V depu z toho bylo nakonec 15 vteřin náskok na hlavní skupinu. Při běhu se mi ale dost špatně dýchalo a propadl jsem se na konečnou 15. pozici.

Pro většinu z Českého týmu to byl poslední závod sezony, takže mohli všichni po závodě na after party. Já s Terkou Zimovjanovou, jsme před sebou ale měli ještě několik závodů, takže jsme se zachovali jako profíci a na afterparty nedorazili. Někdo by sice mohl namítat, že jsem tam nebyli jen proto, že jsme nenašli kde je, ale to není vůbec podstatné.

Odlétali jsme až další den večer, takže jsme mohli dopoledne vyrazit na malý výlet. Lanovkou jsem vyjeli k hradu, prošli jsme hradby a mešitu. Do samotného hradu se platilo vstupné, proto většina reprezentačního týmu ČR dovnitř nešla a ušetřené peníze investovala do zmrzliny. V přepočtu asi 50 Kč vstupné za to ale stálo a hrad byl jednou z nejhezčích věcí z celého zájezdu a docela mi zlepšil náladu. Ta mi vydržela asi až do odjezdu autobusu a tedy odvetě v nadávání a Účastnících zájezdu.

Šest dní jsme si s Terkou od sebe oddychli a vyrazili společně na další zájezd evropského poháru. Tentokrát na Madeiru.

EP Funchal

Protože jsme zase koupili zájezd s českou cestovkou, čekalo nás oblíbené kolečko řízků, piva a Účastníků zájezdu. Tentokrát jsme byli už za půl hodiny z letiště na hotelu, takže to nebylo tak hrozné. Měli jsme krásný pokoj a dokonce, když jsem si chtěl asi třetí den vybalit věci do skříně, zjistil jsem že v té skříni máme kuchyň.

Trať závodu se mi ve Funchalu hrozně líbí. Plavání v moři, na kole těžký kopec, sjezd tunelem, asi dva kilometry po rovině, to celé čtyřikrát a na závěr rychlý běh po promenádě. Po plavání jsem byl docela v pohodě v první skupině. Při úvodním okruhu na kole jsem šel do úniku, kde bylo asi osm dobrých cyklistů. Po jedné zatáčce ale závodník přede mnou v nástupu roztrhl řetěz a ošklivě spadnul. Abych ho nepřejel, musel jsem úplně zastavit a než jsem se znovu rozjel, byl jsem až za další skupinou. Dvakrát jsem se pokusil dojet do úniku, poprvé s Britem, se který jsem letos ujel už třikrát, a potom sám. Nepodařilo se a tak jsem dojel do depa v hlavním poli. I přes „blbnutí“ na kole se mi běželo docela dobře. Po většinu závodu jsem se držel ve vedoucí stíhací skupině. Na posledním kilometru jsem se ale propadl asi o čtyři místa a přišel tak o lepší umístění. S výkonem jsem spokojený. Myslím, že jsem jel skoro nejhloupěji, jak jsem mohl a s mojí aktuální výkonností jsem měl asi ten nejhorší možný výsledek.

Den po závodě jsme jeli na výlet na kole. Madeira je krásný ostrov, ale cesty tam jsou v hrozném stavu. Co se mi ale líbilo nejvíc je káva za 60 centů v každé kavárně. Na jednu takovou jsem se zastavili při cyklistickém tréninku v restauraci v městečku Ribeira Brava. Terka většinou mluvila s místními řečí, kterou jsem nerozuměl a zprvu ji považoval za portugalštinu. Že tomu tak není jsem se dozvěděl, právě v této restauraci. Terka totiž, domnívajíc se, že objednala dvě espressa a sladkou tyčinku objednala něco trochu jiného. Když nám číšník postupně donášel ovoce, zeleninu, pečivo, sýr, steaky, klobásy a pár dalších věcí, na které si už ani nepamatuju, tak nám bylo skoro až do breku. Jídlo bylo ale výborné. Sice to nebyla nejlepší „traťovka“, ale pokud někdy navštívíte Madeiru, tak sem určitě zajděte. Jediné co mi tam trochy chybělo bylo to kafe. Odpoledne jsme pak našli krásný bazén. Ve kterém možná nikdy nikdo nebyl. Když jsme totiž plavali, tak se na nás přišli podívat všichni zaměstnanci sportovního areálu, totiž tři uklízečky, čtyři plavčíci, paní, která nám prodávala lístky a dalších asi deset lidí jejichž profese si netroufám odhadovat. Za hodinu a půl nikdo jiný do vody nešel.

Celý zájezd se mi ale docela líbil, důležité bylo že jsem udělali dostatek fotek na IG. Po týdnu jsem se s ostrovem rozloučili, letos snad naposledy jsme si cestou na letiště poslechli Účastníky zájezdu a jeli na dva týdny trénovat domů, před světovými poháry v Americe.