Nevyhraju a končim

Už je to nějaký ten pátek od doby, kdy jsem naposledy vydal článek. Většinu obsahu mého blogu tvoří neúspěchy z cestování letadlem. Letos jsem ale skoro nikam neletěl, takže jsem nestihl nic zkazit. Z letišť jsem tak nesehnal dostat vhodného obsahu, který bych mohl do článku napsat. Ač několikrát to vypadalo docela nadějně, nakonec se vše vyřešilo. Největší šance byla na cestě z Turecka. To jsme totiž málem nestihli letadlo, a hlavně jsme v Istanbulu skoro zapomněli Filipa Václavíka. Díky zpoždění jsme ale let nakonec stihli a bohužel pro čtenáře mého blogu se našel i Filip Václavík.

Obsah článků se nemohl týkat ani mých výsledů, protože ty v letošním roce nejsou úplně slavné. Přesto jsem ale už nějaký článek napsat musel. Minulý rok jsem totiž zjistil, že můj blog čte Daniel Stach, který komentuje závod v Karlových Varech. Takže mu musím poskytnout nějaké informace, aby měl ve Varech o čem mluvit. Doufám, že si článek přečte, a hlavně doufám v to, že během závodu zmíní něco o žraločím tornádu, o kterém zde také píšu. Dále už ale „spoilovat“ nebudu a pokud se chcete dozvědět něco víc nejen o žraločím tornádu, tak si článek přečtěte anebo poslechněte. Tento článek totiž vydávám zároveň jako podcast. Uvědomuji si, že načtení blogu nemá s ideou podcastu moc společného, když ale může někdo Starobrno považovat za pivo, tak nevidím jediný důvod v tom, přoč bych tohle nemohl považovat za podcast. Trochu ale nestíhám, takže podcast vyjde až v pondělí.

Caorle – Livigno – Madrid

Sezonu jsem letos zahájil v Quarteiře. O tom už jsem psal – ZDE.V závodě ani lovu chutných racků jsem tam ale nebyl úspěšný, a tak jsem se o měsíc později pokusil o reparát. Tentokrát jsem jel závodit a lovit racky do Caorle. Dopadlo to tam ale snad ještě hůř než minule.

V Caorle jsem byl hodně marnej. Byl jsem proto rád, že jsem si hned po závodě naplánoval vysokohorské soustředění v Livignu, kde jsem se chtěl dostat do lepší formy. Po pár dnech v Livignu jsem ale asi něco špatného snědl, týden mi pak bylo blbě a zvracel jsem. Z této „přípravy“ jsem zamířil rovnou na Mistrovství Evropy do Madridu. Není asi úplně překvapující, že i tam jsem byl dost marnej. Kvůli kvalitě vody tam navíc pořadatelé udělali ze závodu duatlon, což mi do karet také nehrálo. (Duatlon je závod podobný triatlonu, ve kterém se ovšem na místo plavání běží, potom následuje cyklistika, a pak znovu běh). První běh jsem docela zvládl, ale na kole jsem předvedl svůj druhý nejhorší cyklistický výkon v kariéře. Horší jsem byl už jen na Českém poháru v Mělníku v roce 2007. Tam mě, jako mladšího žáka, předjela i většina mladších žákyň. V Madridu 2023 jsem ale na rozdíl od Mělníku 2007 v polovině cyklistiky závod radši vzdal.

Po těchto „úspěších“ jsem tak na místo závodní horečky měl spíše jarní deprese. Nicméně i tak to bylo jedno z těch úspěšnějších jar v mém životě. Což značí, že bych se nad svým životem měl asi dost zamyslet. Minimálně bych si měl najít nějakého dobrého cvokaře. Pokud o nějakém víte, tak mi, prosím, napište. Myslím to vážně. Nechci ale mentálního kouče, chci fakt vystudovaného psychologa.

EP Řešov (Polsko)

Formu jsem neměl, ale přesto jsem zamířil na další závod. Tentokrát jsem se vydal do polského Řešova. Za celý závodní víkend mi tam vyšly dobře dvě věci. Bohužel ani jedna z nich neměla nic společného se závodem. Za prvé jsem vyhrál neoficiální závod z Česka do Řešova autem. V tom mi ovšem dost pomohlo to, že Filip Tlamka, který řídil druhé auto z Česka, si zapomněl v navigaci povolit průjezd zpoplatněnými silnicemi. Polské dálnice jsou většinou zadarmo, ale na cestě do Krakova je jedna mýtná brána. Filip se tím vyhnul zaplacení 14 zlotých za dálnici, ale zároveň si cestu o dvě hodiny prodloužil. Když se po poznávacím zájezdu přes polský venkov opět vrátil na dálnici, byl jsem již ve vedení, které jsem si udržel až do cílové destinace.

Druhá věc, která mi vyšla, bylo parkování v Řešově. Námi pronajatý apartmán totiž neměl k dispozici parkoviště, a to i přesto, že ho podle Bookingu mít měl. Auto jsem tak musel zaparkoval na blízkém hotelovém parkovišti, kde bylo ovšem parkování dost drahé. Když jsem pak při odjezdu šel za parkování zaplatit do automatu, tak to nešlo. Musel jsem proto jít zaplatit na recepci hotelu. Tam mi řekli, že pokud jsem využil nějakou hotelovou službu, tak mám parkování zdarma. Nemusel jsem ani lhát a řekl jsem, že jsem hotelovou službu využil. Nic jsem tak platit nemusel. Hotelovou službou, kterou jsem využil, bylo samozřejmě to parkoviště, na to se ale naštěstí neptali.

Kromě parkování jsem byl v Řešově taky kvůli závodu. Před startem jsem se ale cítil hrozně a skoro jsem přemýšlel o tom, zda do závodu vůbec nastoupit. Výkon přesto tak tragický nebyl. Vlastně nebýt taktických chyb, tak jsem tam mohl zajet docela dobrý výsledek. Ale nezajel. Dokončil jsem na 22. místě a to bylo zhruba o 22 místo horší, než v co jsem doufal.

Tento obrázek nemá se závodem nic společného, ale přijde mi vtipnej.

V roli pořadatele – školní triatlon a nadační běh

Hradecký Decathlon letos oslavil 10 let od založení prodejny. K této příležitosti se jeho zaměstnanci rozhodli uspořádat 10kilometrový nadační běžecký závod, ze kterého byl veškerý výtěžek poslán na podporu dětského domova. Kromě závodění také závody pořádám, a proto mě zaměstnanci Decathlonu oslovili s tím, zda bych jim nechtěl pomoci závod uspořádat. Souhlasil jsem. Abych toho neměl málo, tak jsem ještě den před nadačním během spolupořádal školní triatlon. To je pro mě důležitý závod, protože v roce 2004 jsem na něm poprvé vyzkoušel triatlon. A aby to celé nebylo tak jednoduché, oba závody se konaly dva týdny před Evropskými hrami. Během příprav obou akcí jsem tak musel dost trénovat.

Obou závodů se dohromady zúčastnilo 542 závodníků a ztratilo se jich jen 78. Může se zdát, že je to hodně, ale měli byste si uvědomit, že to také znamená, že 464 závodníků se neztratilo! To už tak špatně nezní. Kromě ztracených lidí nám nevyšlo více věcí. Třeba to, že na trase se před závodem objevily čtyři značky se zákazy vstupu. Tento problém jsme ale vyřešili elegantně tím, že jsme značky prostě na chvíli hodili do příkopu. Po proběhnutí závodníků jsme je samozřejmě všechny vrátili zpět. Taky jsme zapomněli udělat občerstvovačku a vše špatně časově naplánovali, takže jsme nic nestíhali. Tímto se tedy ještě jednou všem omlouvám za komplikace a doufám, že dneska už je to všechno promlčené a nebudeme z toho mít žádné problémy. Každopádně když už tady píšu o těch závodech, tak bych Vás chtěl všechny pozvat na Vánoční půlmaraton, který se bude konat 18. 12. 2023. Tam jsme minulý rok zapomněli zajistit čaj do cíle, přivézt více mobilních toalet a sehnat fotografa.
Kluci od záchodů mi slíbili, že na další Vánoční půlmaraton přinesou více Toitoiek.

Evropské hry Krakow (Polsko)

7800 sportovců z celé Evropy se sjelo (ne pervitinem) v polském Krakově na Evropských hrách, aby tam poměřili své síly ve všech možných disciplínách. Třetí ročník her přilákal na tribuny stadionů spoustu rodičů závodníků. Nikdo jiný totiž o hrách nevěděl. Je to škoda, protože hry byly perfektně připravené a organizačně skvěle zvládnuté.

Všichni sportovci tam bydleli ve společné „olympijské“ vesnici. Měli jsme k dispozici jídelnu, lékařské zabezpečení i tréninkové podmínky. Ve vesnici se měli možnost potkat sportovci věnující se rozličným sportům.

Můj závod dopadl, doslova, na 39. kilometru cyklistiky. Tam jsem se totiž zamotal do hromadného pádu. Jeli jsme tou dobou docela rychle. Já byl uprostřed skupiny. Když závodníci přede mnou začali padat, tak už jsem neměl prostor, kterým by se šlo pádu vyhnout. Jediné, co jsem mohl ovlivnit bylo to, na kterou stranu spadnu. Nechtěl jsem padat na ostatní závodníky, a tak jsem si vybral pád na ochranný plůtek na druhé straně. Byla to chyba. Pokud se někdy dostanete do podobné situace, tak padejte vždy do měkkého – to je na závodníky, anebo radši jezděte na čele balíku. Pokud bych se totiž pohyboval na čele skupiny, tak jak jsem měl, pádu bych se vyhnul.

Po pádu jsem se zvednul a závod dokončil. Na běhu jsem se ale dost trápil. Bolelo mě hlavně stehno, na které jsem spadl. Po závodě mi navíc nateklo tak, že jsem nebyl dva dny schopný ani chodit.

Na celé akci se nesmělo fotit. Ze závodu tak mám jen tuhle fotku od oficiálního fotografa akce.  

SP Tiszaujvárosz (Maďarsko)

Závod v Tiszaujvároszi byl již „tradičně“ hrozný – stejně jako ostatní závody letos. Nepodařilo se mi postoupit do finále, do kterého se dostalo 30 nejlepších. Já jsem skončil 33. Na závod nemám moc dobrých vzpomínek, a tak vám místo něho radši popíšu děj mého oblíbeného filmu. O tomto filmu bude ještě později v článku řeč, a proto byste text neměli přeskakovat.

Film začíná v jedné pobřežní restauraci v Kalifornii. Je krásné počasí a lidé se dobře baví. Jenže pak se to pokazí. Venku se razantně změní počasí, a dokonce se k restauraci začne přibližovat tornádo. Ale pozor, není to ledajaké tornádo, je to tornádo plné žraloků. Znalí filmoví fanoušci již jistě poznali, že se jedná o film Žraločí tornádo.

Zpět ale k ději filmu, ve kterém se tornádo již přiblížilo k restauraci. První žraloci dokonce prolétli okny dovnitř, kde se je hlavní hrdinové filmu snaží zabíjet. Střílí po nich pistolemi a jeden je zabíjí prostě tak, že do nich mlátí židlí. Už zde je zřejmé, že se jedná o velmi kvalitní film a bude ještě lepší!

Tornádo brzy odletí a hlavní hrdinové se snaží odjet pryč. Dobře však vědí, že žraločí tornádo se vrátí. Po nějaké době jízdy autem k tomu skutečně dojde. Žraločí tornádo se k nim opět přiblíží. Hrdinové zaparkují auto a z jeho kufru si vyndají zbraně. Většina si vezme pistole, jen jeden si vezme svou, žraloky obávanou, židli. Se žraloky pak svedou další souboj. Zprvu naši hrdinové statečně žralokům odolávají, pak ale přijde tragédie. Jeden žralok totiž sežere našeho hrdinu, který zápasil pomocí židle. Pak tornádo opět odletí pryč.

Prostřední část filmu si moc nepamatuju. Naši hrdinové v ní však přijdou na to, že tornádo lze zneškodnit tím, že do jeho středu hodí bombu, což dá rozum… Jak jinak byste taky žraločí tornádo chtěli zničit? Hrdinové tak už dále před tornádem neutíkají, ale naopak mu jdou vstříc. Tentokrát jsou však vybaveni bombou a jasným plánem na likvidaci tornáda.

Když hrdinové dorazí k tornádu, dojde k závěrečné bitvě. Proti přesile žraloků v ní bojují naši hrdinové vybavení bombou, pistolemi a tentokrát i motorovými pilami. Po dlouhé bitvě se skupině našich hrdinů podaří dostat bombu až ke středu tornáda. Než ji ale stihnou odpálit, stane se další podstatná věc. Jeden z našich hrdinů se totiž obětuje, aby zachránil ostatní. Vyzbrojen motorovou pilou skočí vstříc žralokovi. Pila ale žraloka nezasáhne a žralok tak našeho hrdinu celého spolkne. V tom okamžiku vybuchne bomba. Tornádo tím zničí a hrdinům se nic nestane. Tím ale příběh nekončí. V této chvíli to teprve začne být zajímavé. Zde totiž budete svědky nejlepšího filmového zvratu všech dob. Když totiž naši hrdinové truchlí nad ztrátou svého kamaráda, který skočil vstříc žralokovi, uslyší zvuk motorové pily. Pak se to stane. Ze žaludku žraloka se motorovou pilou proseká náš spolknutý hrdina. To ale není všechno! Za ním totiž ze žaludku žraloka vyleze i náš hrdina, který se žraloky bojoval prostřednictvím židle.

Tohle bylo snad zajímavější než popis mého trápení se na závodě v Tiszaujvároszi. Tam jsem v triatlonu nedokázal bojovat tak statečně, jak statečně bojovali hrdinové se žraločím tornádem. Obávám se, že v rozpoložení, ve kterém jsem v Tiszaujvároszi byl, bych nebyl schopný bojovat ani s tornádem plným kaprů.

Deprese po tomto závodě se ještě trochu zhoršily. Proto jsem si pak dal několik dní úplnou pauzu od sportu a plně jsem se soustředil na opalování. Mohl jsem se tak na chvíli zastavit a o všem v klidu přemýšlet. Nic jsem ale nevymyslel.

České poháry Konopiště a Tábor

Po Tizsaujvároszi jsem vůbec neměl chuť sportovat a po několika dnech volna jsem se rozhodl, že si zazávodím alespoň na českých pohárech.

První pohárový závod, kterého jsem se zúčastnil se konal v Konopišti. Závod jsem vyhrál, ale bylo to hodně těsně. Závěrečný sprint jsem si totiž načasoval do brány, která ovšem nebyla cílová. Než jsem si po jejím proběhnutí uvědomil, že ještě nejsem v cíli, málem mě doběhl David Martin. Naštěstí se mu to nepodařilo a vedení jsem si udržel. Byl jsem rád, že jsem závod vyhrál, ale věděl jsem, že s takovouto výkonností bych na světových pohárech startovat nemohl.

Dva týdny jsem pak trénoval jen tak, jak se mi chtělo. Odtrénoval jsem toho dost, ale tréninky neměly žádnou strukturu. Když mi nějaký z kamarádů řekl, abych se k němu na trénink přidal, tak jsem se přidal. V podstatě jsem ale stejně všechno odtrénoval sám, protože moc kamarádů nemám.

Před dalším závodem v Táboře jsem se cítil už mnohem lépe. Dokonce jsem se na start docela těšil. Před závodem mě ale naštvalo několik lidí z vedení Českého triatlonu. Dostalo se ke mně, že na mě nadávají za to, že objíždím české poháry na místo toho, abych pořádně trénoval a jezdil světové závody. Já bych to tak hrozně rád dělal, jenže k tomu abych mohl na takové závody jezdit, potřebuju nějaké peníze na letenky, ubytování atd. Nejsnazší způsob, jak si peníze vydělat je pro mě závodit na českém poháru. Samozřejmě bych taky mohl nastoupit do práce a vydělat si peníze na závody tam. Myslím si, že to by mi přípravu rozhodilo více než závodění v Čechách. Momentálně jsem na vysokohorském soustředění s reprezentací v Livignu. Mám pokoj vedle reprezentačního trenéra. Až dopíšu tento článek, tak se s ním půjdu ohledně tohohle ještě pohádat. I když musím říci, že on o mně tyto věci neříkal a že narážky jdou z jiné strany.

Jinak byl ale závod v Taboře fakt dobrej. Cítil jsem se silný ve všech disciplínách a docela v pohodě jsem vyhrál. Konečně jsem si připadal, že bych mohl být konkurenceschopný i na velkých závodech. Hlavně mě ale zase začal triatlon bavit a konečně se mi chtělo zase trénovat a závodit.

Mistrovství Evropy v super sprintu Balikesir (Turecko)

Mistrovství Evropy v super sprintu se minulý rok konalo v polovině května na severu Polska. Překvapivě tam byla dost zima. Té se chtěli pořadatelé letos vyhnout, a tak uspořádali mistrovství Evropy v létě a v Turecku. Překvapeni však byli stejně. Tentokrát ale proto, že tam bylo dost teplo. To bylo dokonce takové, že se pořadatelé rozhodli zkrátit tratě závodu. My jsme tam zkusili změřit teplotu na sluníčku Garminem. Po 8 minutách, kdy na něm teplota vystoupila na 68 ℃, se ale Garmin vypnul. Museli jsem ho tak dát na chvíli do ledničky. Někteří závodníci dokonce tvrdili, že si koupili v obchodě vajíčka a než s nimi přišli na hotel, měli je uvařená na tvrdo.

Závod se po zkrácení nakonec konal na tratích 300 metrů plavání, 8 kilometrů cyklistiky a 1,6 kilometrů běhu. Plavalo se v místním městském kanálu. Ten pro závod nejen napustili, ale také uměle dobarvili. Bylo zajímavé sledovat, jak se hnědá voda v přítoku změní na šmoulově modrou, když se dostane do kanálu. Pro diváka voda vypadala čistě, ovšem při plavání v ní nebylo vidět ani na 10 centimetrů.

Závodilo se dva dny. První den se jela tři semifinále, z nichž 30 nejrychlejších postoupilo do finále. To se konalo druhý den.

V semifinále jsem docela dobře zaplaval a z vody lezl v kontaktu s nejlepšími. Na kole jsem se pak pohyboval v první velké skupině. Bylo jasné, že o postupu se rozhodne až v běhu. Bylo strašné vedro. Mám takové počasí rád, ale závodit v něm moc neumím. Věděl jsem tak, že o postup budu muset bojovat do posledních metrů.

Řada vysoce kvalitních motorových olejů, nemrznoucích/chladících kapalin a doplňkových produktů společnosti Texaco Havoline je navržena tak, aby za všech okolností chránila motor vašeho vozidla a důležité systémové součásti a pomáhala je spolehlivě udržovat v provozu. Asi si teď říkáte, proč takovou informaci zmiňuji uprostřed článku. Tak je to proto, že jsem se inspiroval v televizi. Tam taky dlouhé pořady rozdělují reklamami.

Objevte revoluční Hydrodrink ve čtyřech úrovních koncentrace sodíku, který umíme přesně uzpůsobit Vašim potřebám, a tak maximalizovat váš výkon, odstranit křeče a urychlit regeneraci! Vyzkoušejte Iontmax –  ZDE. Při vložení slevového kódu „janv5“ navíc dostanete 5% slevu na celý nákup a já nějaký provize z prodeje, tak kupujte!

V pouhém 1 g spiruliny získáte tolik živin jako v 1 kg zeleniny. Organismus posílíte 40× více než echinaceou a 20× více než pomocí aloe vera. Oproti běžným zeleným nápojům vyniká  SpirAlps svou chutí. K čerstvé spirulině je totiž přidáno přírodní pyré z jablek a broskví. Na pozadí můžete cítit tymián, který přispívá ke stimulaci imunity a jalovec, který napomáhá trávení. SpirAlps obsahuje jen přírozní ingredience. Je to fakt dobrý a zdravý, objednávejte ZDE.

Chcete zlepšit svou výkonnost a dosáhnout svého osobního maxima. Tak potřebujete SpirApls, Iontmax, z nějakého důvodu taky Texaco olej do vašeho auta, ale hlavně pořádného trenéra. Takového jako jsem třeba já. Více informací naleznete ZDE.

Běžím na hranici postupu do finále na Mistrovství Evropy a zdá se, že o postup budu muset bojovat do posledních metrů. Ale nemusel jsem. Naše rozjížďka totiž byla nejrychlejší a do finále z ní postoupilo nejvíce lidí. Do finále jsem se tak dostal docela v pohodě.

Druhý den ve finále jsem se necítil příliš dobře. Vedro bylo snad ještě větší. Možná i proto se mi moc dobře nezávodilo. Dokončil jsem na 22. místě. Asi to není úplně špatný výsledek, ale žádná hitparáda taky ne.

Celé závody jsem si jinak fakt užil. Bydleli jsme v docela hezkém hotelu, kde jsme na pokoji měli třeba i saunu, což se v Turecku dost hodilo. Na pokoji jsem byl s Filipem Tlamkou. Nic jsme nehrotili a všechno brali dost v klidu. Když ostatní odjeli nervózní na start a báli se, že nestihnou být na místě v čas, my jsme šli ještě na chvíli spát. Nicméně i s ostatními byla sranda. Kdybychom na každé závody jezdili v takhle dobré skupině, tak bych na závody snad jezdil i rád.

ČP Račice

Závody v Račicích mám rád. Závodí se tam na veslařském kanálu, kolem kterého je udělaný  5kilometrový asfaltový okruh, kam nesmí auta. Na triatlon ideální prostředí. Líbí se mi, že při závodě nemusíte v podstatě řešit zatáčení a že největší převýšení na trati je při výlezu z vody. Letos byly navíc za vítězství vypsané slušné prize money. Ty jsem vyhrál a o to více se mi závod líbil.

V neděli jsme společně s Pavlem Patákem chtěli závodit ještě ve štafetovém závodě. Problém byl ale v tom, že jsme potřebovali do týmu nějakou holku. Žádná nás ale nechtěla. Zkoušeli jsme všechno možné, abychom do týmu nějakou sehnali. Napsali jsme například inzerát do skupiny triatlonisté na Facebooku. Přidávali jsme smutné fotky na Instagram s textem, že hledáme holku do štafety, a dokonce jsme zvažovali udělat takový triatlonový formát pořadu „Chcete mě“. V něm by mě a Pavla někdo nabízel do štafety, podobně jako v originálním pořadu nabízel pan Srstka psy.

Po dlouhé snaze se nám nakonec podařilo do týmu přemluvit Kačku Janovskou. V závodě jsme skončili čtvrtí v kategorii OPEN. Od lahve prosecca, kterou dostali medailisté, nás dělilo jen několik vteřin. Závod mě ale fakt bavil a mám opravdu radost ze svého výkonu. Podal jsem slušný výkon v plavání i na kole a v běhu jsem předvedl asi svůj nejlepší výkon v životě. S takovou výkonností bych mohl být konkurenceschopný i mezi světovou triatlonovou špičkou. Závody v Račicích se opravdu vydařily. Jediné, co mě zklamalo, bylo to, že Kačka s Pavlem nechtěli pojmenovat naši štafetu Žraločí tornádo.

 Nevyhraju a končim

Je mi už 30. Moc se tak však necítím a spíš mi připadá, že na mě jde puberta, protože mi  pomalu začínají růst fousy a začíná mi chutnat pivo. Přesto ale už patřím v olympijském triatlonu mezi starší závodníky. Moc dobrých výsledků ale nemám, a tak je možná na čase přejít na delší závody. Rozhodl jsem se, že pokud letos nevyhraju světový pohár v Karlových Varech, tak se příští rok budu soustředit primárně na střední triatlony. Vzhledem k tomu, že můj zatím nejlepší výsledek ve Varech bylo 15. místo, tak je asi zřejmé, co tímto naznačuju a na jakých závodech bych chtěl v budoucnu závodit. Taky to ale píšu proto, abych byl zajímavej. Je to ale zvláštní. Přijde mi, že jsem nikdy pořádně nezávodil a už bych měl končit. Chtěl bych být zase mladej a blbej. Vím ale, že to nejde. Svoji životní moudrost už totiž nikdy neztratím.