Protože sdílení novinek prostřednictvím mého webu bylo v poslední době vzácnější než možnost zpozorováníživého Miloše Zemana, rozhodl jsem se to změnit. V následujících pár dnech se chystám každodenně přidávat nový článek o letošní sezoně (tato informace může být kdykoliv modifikována případnou změnou zmíněného časového údaje na týdny, měsíce, nebo může být časový údaj vynechán úplně – poznámka red.). Většina událostí a závodů proběhla už v poměrně daleké minulosti. Protože mi vzpomínky na některé závody a události vyvolávají deprese, popíšu každý závod nebo tréninkové období velmi stručně a příběhy budou mít zřídka kdy co do činění se sportem samotným.

Život na Olympu. Tak by zněl nadpis, pokud bych článek vydal v březnu. Po posledním závodě jsem si musel dát chvíli volno od sportu. Trénovat jsem pak začal v polovině října. Další vlna koronaviru se začala rozjíždět, a protože zase zavřeli bazény, odstěhoval jsem se do Prahy, kde jsem měl díky Olympu možnost chodit plavat. Po několika dnech, co jsem se naučil opět žít bez internetu a uvařit si jen pomocí rýžovaru, se mi v Praze začalo líbit. Tréninkové podmínky jsem měl dobré a sparinga mi dělal mistr světa a Evropy ve sportech, které nikdo nezná, Tomáš Svoboda.

Trénoval jsem hodně. Vlastně jsem paradoxně díky koronaviru mohl odtrénovat to, o čem jsme mluvil ve svém podcastu minulý rok. Tím jsem si udělal základ v podstatě do konce své kariéry. Vidina šance možné účasti na olympiádě byla velká motivace. Samozřejmě jsem ale věděl, že to bude dost složité. Závody, ze kterých by se dalo nominovat se rušily, a navíc to chvíli vypadalo, že na olympiádu budou moci jet jen naočkovaní, což by vzhledem k rychlosti očkování v ČR znamenalo, že by název seniorská reprezentace dostala úplně nový rozměr. Za ČR by totiž mohli závodit jen naočkovaní osmdesátníci. Trénovat mě hrozně bavilo, ovšem když hodně trénuju, znamená to, že nemám v podstatě nic vtipného, o čem bych mohl napsat.

Osm měsíců a nula závodů, vystřídáno pěti týdny a osmi závody. Takto by zněl nadpis článku, kdybych ho vydal v červnu. Ti bystřejší z nás si jistě dokážou vydedukovat, o čempak by článek byl.

 

EP CAORLE

PŘIJEL JSEM, VIDĚL JSEM, ODJEL JSEM

Myslím, že z předchozího citátu je zřejmé, jak jsem závod zvládl, a proto bych ho více nerozebíral. Zmíním tedy jen zajímavost o cestě zpátky. Když v Caorle zadáte do GPS jako cíl Praha, pojedete přes Rakousko do ČR. Když ale zadáte jako cíl letiště Václava Havla, tak pojedete skoro třetinu cesty přes Německo. Taky je ale možné, že jsem jen někde v průběhu zadávání oněch dvou cílových destinací, špatně odbočil.

EP LISABON

Nominace štafet na olympijské hry

Po celodenním řízení z Caorle jsem si nechal udělat PCR test, sbalil kolo do kufru a další den letěl do Lisabonu. Letěli jsme byznys třídou. Ne proto, že bychom si takové věci mohli běžně dovolit, ale letěli jsme na nominační závod na letní Olympijské hry 2020. Taky v tom sehrálo určitou roli to, že k byznysu máte kolo zadarmo, a to vyšlo levněji než letět ekonomickou třídou a doplácet extra za kolo.

Se štafetou jsem se nakonec umístili na osmém místě, což nám na nominaci na olympiádu nestačilo. 

V Lisabonu nebyly jen štafety, ale i individuální závod. Abych v něm mohl startovat, potřeboval jsem, aby se odhlásili alespoň dva závodníci, protože jsem byl druhý náhradník. Den před startem mi volal reprezentační trenér, že jsem se na startovní listinu dostal. Za dalších pět minut mi volal, že jsem se sice na startovku dostal, ale že se špatně podíval a dostal jsem se na start do Arzacheny následující týden, ne do Lisabonu. Naštěstí mi za další čtyři minuty volal znovu, že už jsem i na startovce závodu, který se měl konat další den.

Zajímavé bylo, že dvě hodiny před samotným startem se odhlásil další závodník a když komentátor vyhlašoval, že pro Rusa Dmitryho Polyanskeho to bude jubilejní stý startu v ITU závodu, tak ho rozhodčí diskvalifikovali, protože přišel (o jednu minutu!) pozdě do „athlete lounge“, kde se kontrolují kombinézy a kola. Na start tedy pustili ještě závodníka z Kanady a já tak alespoň nebyl největší outsider závodu.

Poprvé jsem zažil, že se musel opakovat start. Většina závodníků, včetně mě, se totiž rozeběhla do vody před tím, než byl závod odstartovaný. Alespoň jsem se trochu rozplaval. Již zmiňovaný Kanaďan byl skoro jediný, kdo se při špatném startu ani nehnul. Bylo na něm vidět, že už opravdu nepočítal s tím, že by měl dnes závodit. Když jsem mu potom řekl, že jsem docela dobrý plavec, tak mi navíc slíbil, že se se mnou nebude mlátit na startu, protože on je, dle svých slov, hodně špatnej. Opravdu to tak udělal a já jsem i díky tomu dobře odstartoval. Před první bójkou jsem se dostal docela dopředu a celkem v klidu hlídal pozici kolem 10–15 místa. Na kole jsem nejdříve jeli v malé skupině, ale postupem času jsme se sjeli všichni dohromady, a nakonec to byl spíš běžecký závod. I tak jsem měl průměr 315 W. Desítka za 31:15 mi stačila až na 34. místo.

Každopádně jsem kromě závodu v Lisabonu řešil pořád i to, jak se dostanu příští týden do Arzacheny. O tom ale až příště…