Při sepisování tohoto článku, jsem se inspiroval (což znamená že jsem některé myšlenky prostě obšlehnul) knihou Jacka Londona – Tulák po hvězdách. Avšak hluboké myšlenky z originálního díla nahradil jsem kýčem a sílu ducha vyzařující z originálu, jsem transformoval na své ubrečené já. Uvědomuji si nedokonalost některých myšlenek a uznávám, že části článku dávají smysl podobný spíše textům Miraiových písní než Tulákovi po Hvězdách. Jako samozvaný bojovník s ezoterikou bych se asi do podobných věcí neměl moc pouštět, ale pravdou je že mě psaní článku dost bavilo. Navíc opravováním a neustálým přepisováním tohoto textu jsem strávil hodně času (já taky – pozn. korektora), a tak by mi bylo líto, kdybych ho teď schoval a nikdy ho nezveřejnil.  

„Co to znamená?“ „To znamená, že dnes nikam neletíte.“ To byla odpověď pána na odbavení při mém prvním pokusu odletět do Pontevedry na závod světového poháru. Taky to byl můj první nezdar – mé první setkání s utrpením, které, jak jsem v té době ještě nemohl vědět, mě bude provázet po celou cestu.

Já Honza Volár, ležíc na špinavé zemi portského letiště a píšící tyto řádky čekám na odlet domů. Přemýšlím o tom, jaké další strasti a jaké další útrapy mě na této cestě ještě mohou potkat. Jsem unavený, chci si konečně odpočinout, chci spát, mám hlad a chci, aby celý tento výlet konečně skončil

Abych se však vrátil

Ve čtvrtek ráno jsem vyrazil na závod do španělské Pontevedry. Autem jsem dojel na letiště do Prahy. Cestou jsem se stavil ještě vyzvednout nějaké věci a zaplavat si. Do té doby šlo všechno dobře. Plavalo se mi výborně a nic nenasvědčovalo tomu, že se věci mohou tak obrátit. Ve tři hodiny odpoledne jsem měl odletět do Curychu a pak pokračovat dále do portugalského Porta, kde jsem měl v půjčovně zamluvené auto, kterým jsem pak měl dojet do Pontavedry. Když jsem dorazil na letiště a viděl jsem, že na odbavení není skoro žádná fronta, měl jsem radost. To bylo ale na dlouhou dobu naposledy, kdy jsem emoci radosti pocítil. „Jaké bych měl asi pocity, kdybych jen věděl to, co mě v následujících dnech čeká?“ Říkám si dnes.

„Nemůžu vám potvrdit přepravu kola z Curychu do Porta,“ řekl mi pán na přepážce u odbavení. „Co to znamená?“ „To znamená, že dnes nikam neletíte.“

„Krucipísek.“ Toto slovo mi hlavou neprojelo, ale to, které mi hlavou projelo, taky začínalo na K.

Pán u odbavení pak zkusil ještě zavolal na letiště do Curychu, kde zjišťoval, zda je ještě nějaká možnost, že mi tam budou schopni kolo přepravit. Tento hovor trval asi půl hodiny, já jsem si během něho připadal hrozně a jen jsem bezmocně čekal na to, jak dopadne. Nemohl jsem nic dělat a myslel jsem jen na to, že můj triatlonový život závisí na tomto telefonátu. „Tak vám kolo určitě nevezmou.“ Oznámil mi pán po chvíli. Přepadl mě hrozný pocit utrpení, který mě od této chvíle provázel už po celou cestu. Letenku mi pán u odbavení alespoň stopnul. To není oficiální název úkonu, který provedl, ale nevím, jak se mu správně říká. V podstatě udělal to, že mi umožnil letenku si přebookovat na jiný termín odletu, a to i po tom, co moje původně plánované letadlo už odletí. Namísto čekání na odlet s předraženým espressem z Paulu mě čekaly nekonečné hodiny pokusů dovolání se do Lufthansy. Přebookování letenky jsem sice mohl udělat online, ale pouze přes telefon jsem se mohl dozvědět to, do kterého letadla se vejdu i s kolem.

Hodiny jsem pak proležel na lavičce u příletů a poslouchal vyzváněcí melodii Lufthansy při pokusu se někomu v ní dovolat. S každým dalším pípnutím v telefonu se moje už tak velmi špatná nálada zhoršovala. Navíc jsem měl hlad, který můj špatný psychický stav ještě umocňoval. „Co bych tak dal za to, kdyby mi to někdo zvednul a dal mi nějaké informace?“ (nevím). „Co bych tak udělal pro trochu jídla?“ (došel si do Billy na letišti?). Kromě bezmoci, utrpení a hladu jsem totiž bojoval také s leností. Naštěstí mě už dávno přešel pocit trapnosti způsobený mým nahlas hrajícím telefonem. Zapnul jsem si tedy hlasité vyzvánění a za zvuků volání do Lufthansy jsem se nakonec do obchodu vydal.

Po několika hodinách mě ale přestalo volání do Lufthansy bavit. Zkusil jsem se proto, stále však za zvuků volání, zeptat na odbavení. Zkusil jsem, zda by mi potřebné informace mohli říci oni. Ani ti mi ale nemohli nepomoci. Měl jsem však ještě jednu možnost. Místo, kde se na letišti prodávají letenky. „Takhle se asi cítil můj děda, když si chodil kupovat letenky,“ říkal jsem si v hlavě po tom, co jsem slečně za přepážkou sdělil údaje o tom, jaký potřebuju najít let a sledoval pak, jak ty údaje píše do počítače. Asi hodinu a půl jsem pak strávil čekáním na to, než se slečně podařilo zajistit mi novou letenku, a to i s potvrzením přepravy kola. Mně tak vysvitla naděje v to, že se ještě na závod možná stihnu dostat, a to i přesto, že nový odlet byl až následující den.

Hodina a půl stání u přepážky při změně letenky bylo další utrpení, ale nebylo to nic v porovnání s utrpením, které jsem pocítil, když mi slečna za přepážkou sdělila cenu za přebookování letenky. Krucipísek – jsem ani tentokrát v hlavě neřekl. S velkou bolestí na duši a na účtu jsem ale let přebookoval. Říká se – drahé jako kráva. Pokud budeme počítat s tím, že běžná průměrná hmotnost krávy je 720 kilogramů, dále s tím, že kilogram hovězího předního stojí 219 Kč a kilogram hovězího zadního stojí 236,90 Kč (v akci), pak celková cena mé letenky do Pontevedry byla drahá jako devítina krávy.

Na letišti v Portu jsem měl od čtvrtka zamluvený pronájem auta. Zkrátit ho už nešlo a zrušení bylo za poplatek 50 eur. Zrušit nešla ani rezervace na hotelu, a tak jsem musel zaplatit za prázdný pokoj. Navzdory tomu, že jsem měl konečně platnou letenku, se mi kvůli těmto útratám chtělo nadávat, brečet a do něčeho kopat.

V době, kdy jsem měl jet půjčeným autem z Porta do Pontevedry, jsem jel svým autem z letiště zpátky domů. Cesta probíhala velmi pochmurně. Nikdo nemluvil. Sice jsem byl v autě sám, ale i tak si většinou povídám. Tentokrát jsem byl ale absolutně zticha.

V době, kdy jsem se na kole měl prohánět po pontevederských silnicích, jsem se projížděl po královehradeckých lesích. Byl pátek, závod byl v neděli a já byl stále doma. Bylo mi divně. Doma jsem si ještě stihl zamluvil novou rezervaci na auto v půjčovně v Portu a pak jsem vyrazil do Prahy na druhý pokus k odletu.

Projížděl jsem zrovna kolem McDonaldu na Evropské, když mi přišel email od Lufthansy. „Co je zase tohle? Plivnutí do obličeje formou zpoždění letu, nebo vražená kudla do zad formou zrušení letu.“ pomyslel jsem si. Při řízení se nerad dívám do telefonu, ale v té chvíli jsem nemohl odolat a rozsvítil jsem displej. Bylo to plivnutí do obličeje – zpoždění prvního letadla o hodinu. Kudlou do zad mi ale mohlo být to, že na přestup budu mít jen 20 minut.

Přestup byl navíc ve Frankfurtu, což se, jak jsem očekával, nemůže obejít bez problémů. S letištěm ve Frankfurtu se totiž dlouhodobě nemáme v lásce. Dvakrát jsem tam skončil při pokusu závodit v Americe (viz moje starší články o USA – pozn. autora). Dvakrát se mi podařilo bez problémů z Frankfurtu odletět. Skóre tedy máme 2:2. Ten den jsem si chtěl skóre vylepšit a konečně se ujmout vedení. Frankfurtské letiště mi to ale nechtělo dát zadarmo.

Pojďme ale postupně.

Seděl jsem v Praze na letišti a jedl jablko Jonagold, (pokud se vám zdá, že zmiňovat zde  informaci o odrůdě jablka je zbytečná, tak máte pravdu). Při okusování Jonagoldu se letištěm ozvalo hlášení, že pan Volár, který letí do Frankfurtu, by se měl okamžitě dostavit ke gatu A9, nebo bude z letu vyloučen. Dva dny před závodem se většinou jdu jen lehce projet na kolo, nebo se vyplavat, tentokrát mě čekal osm set metrový sprint na letišti. Zpoždění letu se totiž zrušilo. O této skutečnosti mi ale žádný informační email nepřišel. Když jsem si tedy myslel, že do odletu zbývá hodina, ve skutečnosti už se vše připravovalo k odletu. „Takhle to tedy na mě Frankfurtské letiště vymyslelo.“ pomyslel jsem si. Byl to od něj dobrý plán, ale po tom, s čím jsem se už musel vypořádat jsem se nechtěl nenechal bez boje, Frankfurt ale také ne. Odlet z Prahy jsem stihnul, a tak Frankfurt přešel na plán B.

Plánem B bylo zpoždění navazujícího letu do Porta. Nebylo to sice tak dramatické, jako kdybych let nestihl vůbec, tak jak by tomu mohlo být v případě zpoždění prvního letu, ale i přesto to byl od letiště zákeřný a promyšlený tah. Do Porta jsem totiž přiletěl až o půl dvanácté a v tu dobu už byly zavřené všechny půjčovny aut. Musel jsem tedy zaplatit dalších 50 eur za zrušení další rezervace v autopůjčovně. Krucipísek jsem ani tentokrát neřekl.

Jako třešničku na dortu pro mě Frankfurt připravil ještě překvapení v podobě tlusťocha sedícího vedle mě v letadle. Jako kdyby mi tím chtěl Frankfurt říct, že jsem sice bitvu se zrušením zpoždění letu vyhrál, ale válka tím ještě neskončila. Já budu i na další bitvu připraven, když jsem ale letěl do Porta vedle tlusťocha, byl jsem při jeho chrápání bezmocný. Navíc se s každým jeho dalším chrápnutím dále stupňovalo mé utrpění a rostlo mé přesvědčení o tom, že jsem nikam neměl jezdit a radši jsem měl zůstat doma

Autopůjčovny otevíraly až následující den a cestu do Pontevedry jsem tak musel zase o den odložit. Po příletu do Porta jsem si tak při čekání na zavazadla zabookoval hotel na letišti.

Oficiální vyzvednutí startovního čísla bylo v pátek, to jsem nestihl. Hrozila mi tak časová penalizace nebo i vyloučení ze závodu. Pořadatelé pro mě ale naštěstí udělali výjimku a povolili mi, abych si číslo vyzvedl až při oficiálním rozplavání na trati závodu. Ráno jsem se ale vzbudil v Portugalsku a měl jsem tři hodiny, které dělily dobu od otevření půjčovny aut do ukončení oficiálního rozplavání.

Vzbudil jsem se a čekal jsem, co zase přijde za problémy a co dalšího opět prohloubí mé utrpení. Tím prvním se ukázala být vajíčka. Respektive hotelová snídaně, kde vajíčka neměli. To pro mě byla další kudla do zad. Další důkaz toho, že jsem na tento závod neměl jezdit. To, že mi pak v půjčovně aut nešlo platit kreditkou, protože jsem překročil měsíční limit na kartě, mě už nijak zvlášť neznepokojilo. Jen to dále drželo můj stav utrpení na vysoké úrovni. Po chvíli jsem však i tento problém vyřešil a mohl se tak vydat na stíhací jízdu do Pontevedry. Měl jsem před sebou dvě hodiny cesty, téměř dvě stě kilometrů, plnou nádrž a prázdný močový měchýř.

Stihl jsme to, vyzvedl jsem si startovní číslo a mohl jsem tak další den nastoupit do závodu. Po rozplavání jsem si postavil kolo, jel jsem se projet, šel se proběhnout a pak jsem se konečně i trochu vyspal.

Neumím závodit v teple a z toho důvodu jsem na tento závod nechtěl jezdit. Nechal jsem se ale přemluvit. Někteří závodníci, kteří zde už dříve závodili, mi tvrdili, že v Pontevedře není tak velké teplo. To mi ale lhali. Asi vás to tedy nepřekvapí, ale v létě ve Španělsku prostě teplo je. Neměl jsem tam jezdit.

Startoval jsem vedle Richarda Vargy a měl jsem tak vedle sebe nejlepšího plavce mezi triatlonisty. Což jsem si myslel že bude výhodné, protože když plavete těsně za jiným závodníkem, tak se můžete takzvaně „vézt na vlně“ a plavat tak s mnohem menším úsilím, než když plavete sami. Ovšem to jsem si neuvědomil jednu důležitou věc. Totiž to, že pro triatlonisty jsou deset sekund po startu nohy Richarda Vargy něco jako pro mouchy čerstvé, šťavnaté a chutné koňské lejno – prostě tam najednou chtějí být všichni. Největší bitvy v plavání se tak neodehrávají u bójek, jak jsem si myslel, ale Rišovi v nohách. Mlátili jsme se, potápěli se a já se při tom propadal. Propadal jsem se jak v pořadí, tak ve svých myšlenkách a upadal jsem hlouběji a hlouběji do stavu naprostého utrpení. Myslel jsem si, že všechen vztek, který se ve mně za ty dny nakumuloval, mi pomůže rychleji závodit, ale v polovině plavecké části to tak vůbec nevypadalo. Spíše naopak se kumuloval dál, a to v mnohem větší míře než doposud. Neměl jsem prostor, kterým by šlo plavat a během každého druhého nádechu jsem se, kromě vzduchu, nadechl i vody z řeky. Nebyl jsem vůbec schopný se soustředit na závod a moje myšlenky byly na úplně jiných místech, než by být měly. Nebyl jsem už schopný dále čelit všemu tomu utrpení, a tak jsem se jím nechal úplně poddat a najednou to přišlo. Připadal jsem si, jako by má duše opustila moje plavající fyzické tělo v Pontevedře a začala cestovat v časoprostoru. Jako bych najednou nebyl sám sebou. Až jsem náhle znovu prozřel. Shledal jsem však, že jsem ve fyzickém těle někoho úplně jiného.

Najednou jsem nebyl v trpějícím fyzickém těle Honzy Volára, ale byl jsem jiným člověkem. Jel jsem na koni. Neřešil jsem to, jak jsem se na takovém místě tak náhle octl, ale připadal jsem si, že jsem přesně tam, kde mám být. Mé původní fyzické tělo se dále mlátilo v řece s dalšími závodníky, ale moje duše už byla v jiném těle na divokém – jugoslávském – západě. V hlavě jsem měl najednou úplně jiné věci. Nezajímal mě závod, ale přemýšlel jsem o tom, jak zabránit banditům, aby ukradli indiánský poklad ukrytý na Stříbrném jezeře.

Můj kůň uháněl, co to šlo, nevěděl jsem, co vlastně dělám, ale věděl jsem že dělám správnou věc. Nevím jak je to možné, ale najednou jsem prostě nějak věděl, že Tonkawsští indiáni střeživší onen poklad nebudou mít sami dost sil na to, aby zabránili banditům poklad ukrást. Nevím jak je to možné, ale prostě jsem to věděl. Také jsem cítil to, že pokud má být poklad zachráněn, pak jedině tehdy, pokud se do toho vložím já. Navíc, kromě toho, že jsem chtěl zachránit poklad, jsem měl ještě jeden důvod pomáhat indiánům. Miloval jsem totiž pivo tonkawských indiánů a věděl jsem, že pokud jim pomohu, tak se mi jím bohatě odmění. 

Byla to velmi náročná akce, ale poklad jsme společně s Vinnetouem a dalšími přáteli dokázali uchránit. Karl May o tom nepsal, ale já Old Shatterhand jsem potom dostal od indiánů neomezený přísun tonkawského piva na zbytek života. Mám proto dost okno v tom, co se událo dál v mém životě. Z toho důvodu není moc toho, o čem bych mohl mluvit, a tak má duše radši opět cestovala v časoprostoru až do doby, než se vrátila do svého fyzického těla Honzy Volára, který zrovna končil plaveckou část závodu v Pontevedře. 

Přes hrozný pocit během plavání jsem ale lezl z vody v hlavním poli závodníků.

Cyklistika byla ten den jediná disciplína, při které jsem se necítil úplně špatně. Dokonce jsem se se čtyřmi závodníky pokusil o únik. V pěti jsme si ale nedokázali vytvořit skoro žádný náskok a ostatní nás brzy dojeli. Možná i z toho důvodu jsem pak zase začal cítit ten pocit psychického utrpení a pocit, že má duše zase začíná opouštět mé fyzické tělo.

„Bolehlav po ráno je láska k návsi,

Udělej čtyři kotrmelce,

Postavit zprávu o válce slastí,

Kup si nové koberce.“

Zpíval jsem do mikrofonu, a stovky lidí zpívali se mnou. Co to sakra je? Napadlo mě. Na kole během závodu v Pontevedře jsem se necítil tak hrozně jako v plavání, a proto má duše neopustila mé fyzické tělo v Pontevedře úplně a já tak mohl stále částečně racionálně uvažovat i v jiném těle. Přesto jsem ale zpíval dál.

„Ukulele znějící jako příboj nosíc černé brýle,

některé vysílají výboj majíc pravidelné cíle.

Na kufry plné něhy míti referát,

metronom temporytmů na inzerát.“

V tom mi to došlo! Jsem v těle Richarda Krajča. Utrpení, které jsem prožíval v těle Honzy Volára v Pontevedře během cyklistiky, nebylo nic v porovnání s utrpením, které jsem prožíval v těle Richarda Krajča. Poslouchat se pro mě bylo mnohem větším utrpením než se trápit na kole v Pontevedře. Nestihl jsem tak ani dokončit rým o prolhaných svodidlech a byl jsem brzy radši znovu plně přítomen v těle Honzy Volára, kde jsem zrovna věšel své kolo do stojanu a obouval si běžecké boty.

Vyběhl jsem z depa a hned jsem věděl, že teď to teprve začíná být špatný. Nebolely mě nijak zvlášť nohy, neměl jsem extra problémy s dechem, necítil jsem to, že bych se úplně přehříval, ale prostě jsem nemohl běžet rychleji. Běh byl vážně utrpením. Necítil jsem se nijak zvláště fyzicky unavený průběhem závodu, ale tak nějak celkově jsem se cítil hrozně. Potřeboval jsem si v tu dobu asi od sportu na chvíli odpočinout úplně, ale místo toho jsem běžel deset kilometrů po rozžhavených pontevederských silnicích. Nebyl jsem schopný vůbec nic vnímat, mé utrpení se opět vystupňovalo a moje duše znovu opustila své trápící se fyzické tělo Honzy Volára.  

Když jsem tentokrát otevřel oči, zjistil jsem, že jsem někde uprostřed páchnoucí pouště. Všude okolo byl jen písek a sem tam nějaký keř. Nevěděl jsem, jak jsem se na takovém místě octl a neřešil jsem to. Řešil jsem jen to, co může tak odporně páchnout. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že pach nepochází z žádného z okolních keřů, ale neviděl jsem nic dalšího, co by mohlo tak odporně páchnout. Kromě toho jsem také pociťoval hrozný hlad a hroznou žízeň. Proto jsem se rozhodl, že jeden z keřů ochutnám. Měl chuť připomínající řapíkatý celer smíchaný s dubovým dřevem. Nikdy jsem neochutnal dubové dřevo, ale v tom okamžiku jsem přesně věděl, že musí chutnat právě takhle. Nicméně pachuť řapíkatého celeru mě donutila kus keře v ústech radši vyplivnout. Měl jsem ale hrozný hlad a hrozně mě trápilo to, že jsem pořád nezjistil, co to tak odporně páchne. „Je to snad ten písek, na kterém stojím?“ Napadlo mne. Přičichl jsem k zemi, ale nezdálo se, že by pach pocházel z písku. Rozhodl jsem se proto, že i ten ochutnám. Chuť písku připomínala chuť hodně malých kamínků a mně se strašně zalíbila. Nemohl jsem ho přestat jíst. Hlad jsem brzy zahnal, ale lahodná chuť písku mě nenechala, abych se pískem přestal přejídat. Nezajímala mě žízeň. Díky dobrému pocitu, který ve mně chuť písku vytvořila, jsem mohl trochu logicky uvažovat a uvědomil jsem si, že onen smrad vychází ze mě. Bylo mi to ale úplně jedno. Jediné, co jsem chtěl, bylo jíst písek. Jedl jsem a jedl. Bylo mi strašně zle a za normálních okolností bych začal zvracet. Chuť písku byla ale silnější než mé živočišné reflexy, a proto jsem stále dál a dál jedl písek, a to až do onoho zlomového okamžiku, kdy přišlo nevyhnutelné. Tím byla obrovská bolest na břichu, když můj žaludek nevydržel a praskl pod tlakem všeho toho písku. Věděl jsem, že mám jen několik okamžiků, než přijde smrt. Jediné, co jsem chtěl udělat, bylo dál jíst písek, jenže mé paže již neměly dostatek síly na to, aby písek ze země nasypaly do mých úst. Když jsem umírajíc padal na zem, z posledních zbytků sil jsem alespoň vyplázl jazyk, abych tak naposledy ucítil tu lahodnou chuť písku.

V Pontevedře jsem se mezi tím dobelhal do cíle závodu. Jediné, co jsem v cíli chtěl, bylo co  nejrychleji odjet pryč a nemuset chvíli myslet na sport. Neměl jsem chuť vůbec na nic, ani na ten lahodný písek. Potřebuju si odpočnout – fyzicky i mentálně.

Ve Španělsku jsem se moc dlouho nezdržel a už pár hodin po závodě jsem vyrazil na letiště do Porta. Auto jsem v půjčovně vrátil ve 22:26, a pak dlouho čekal na letišti. Letadlo mi totiž odlétalo až ve 3:05. Čtyři a půl hodiny jsem proležel na špinavé zemi v odbavovací hale portského letiště, kde jsem psal tento článek. Když jsem pak konečně nastoupil do letadla, okamžitě jsem usnul a vzbudilo mě až přistání v Curychu. Tam jsem jen vyšel z letadla, nastavil si budík na čas nástupu do letadla do Prahy a na první volné lavičce jsem usnul. Nevzbudil mě však onen budík, ale hlášení letištního rozhlasu, že se pan Jan Volár má neprodleně dostavit ke gatu, nebo bude vyloučen z přepravy. Na telefonu se mi totiž nepřehodily hodiny a já na něm tak měl stále portugalský čas – takže o hodinu méně. Spal jsem u gatu 39 a odlet byl z gatu 2. Čekal mě tak další osmi set metrový sprint, abych letadlo stihnul. Podařilo se. Když jsem doběhl ke gatu, paní mi řekla, že všichni už nastoupili do autobusu, který je odvezl k letadlu, ale ať nemám strach, že pro mě pošle nějaké auto. Opravdu jsem tak měl sólo jízdu autem k letadlu a z Curychu jsem podle plánu odletěl. To byla jedna z mála věcí, která mi za ten výlet vyšla.

Po třech dnech jsem se tak opět vrátil do Prahy. Unavený a poučený o tom, že už si nikdy nemám kupovat letenky sám, ale vždy je mám řešit přes Otu Zimu z Fly4Sport. To píšu hlavně proto, že pokud se Ota dozví o tom, co jsem prováděl a že jsem se mu i přesto neozval, tak si o mně bude myslel strašný věci. Vyzdvihnu fakt, že vždy když mi zařizoval letenky on, bylo to vždy bez problému. Tak snad tím alespoň částečně vykompenzuju to, že si o mně teď musí myslet, že jsem úplný idiot.

———–

Pro mě byl tento závod vážně špatný z každého ohledu, ale pro český triatlon to byl závod velmi úspěšný. Musím totiž zmínit jednu skvělou zprávu z Pontevedry a tou je, že závod žen vyhrála Péťa Kuříková. Tímto jí chci ještě jednou pogratulovat za skvělý výkon, který ve Španělsku předvedla.