Varování! Nedostatečný dějový obsah je nahrazen dlouhými souvětími, kterým mnohdy ani autor sám nerozumí. Většina příběhů je smyšlených a autor se snaží být zajímavější, než ve skutečnosti je. Pravopisné chyby jsou v článcích obsaženy úmyslně, aby udržovaly čtenářovu pozornost. Během soustředění nebyl nikdo vystaven nebezpečí koronaviru, nikdo nemusel do karantény a autor se nesnaží situaci s koronavirem bagatelizovat. I když je to s virem stejně celé kravina.
LIVIGNO 2020 vol. 2
Na kole jsem se letos podíval na Passo del Stelvio nebo Passo Gavie. Běhal jsem 130 km týdně a plaval jsem 6x týdně. Tak a tím končí pro čtenáře nudné povídání o tréninku a jdu Vám ukázat zajímavější věci, které se ve třech týdnech v Livignu udály.
- Livestream
Spolu s Ivetkou Fairaislovou jsme byli vybráni, abychom vystoupili v livestreamu na facebookové stránce České triatlonové asociace – Triatlon nás baví. Pokud jste přenos neviděli, tak tady mám shrnutí, jak vypadal. (Pro lepší představu jsem do shrnutí přidal smajlíky, abyste si uměli představit i emoce, které jsem během rozhovoru prožíval).
Při livestreamu na úvodu moc nezáleží, protože vždy chvíli trvá, než se tam ostatním lidem podaří připojit. I tak jsem si na něm dal záležet a inspirován Márou jsem začal: „Čau lidi :), já vím, zrušili nám skoro všechny závody 🙁 a ty které ještě nezrušili taky nevypadají moc jistě :'(… Ale nebojte, MY pro Vás máme řešení 8). Sledujte náš livestream a všechno bude zase dobrý.” Potom jsem řekl něco pěkného o důchodcích a o tom, jak jsou pro nás důležití. Hlavně jsem závěrem zmínil, že za všechno stejně může jen Kalousek :/. Nejen že jsem udělal dobrý úvod, ale kdybych se rozhodl příští rok kandidovat do poslanecké sněmovny, tak jsem si vytvořil dobrý základ pro voliče. Teda toto všechno probíhalo jen v mých představách. Realita vypadala jinak. V první řadě jsem úvod nedělal já, což bylo dobře, protože později při odpovědi se mi rozklepal hlas a já jsem byl nervózní jako by nás poslouchalo deset milionů lidí a ne jen deset. V hlavě jsem měl přitom připravené docela dobré odpovědi, ale ústa říkala něco úplně jiného. Většina vašich dotazů se ale stejně týkala mého kníru. Moc jsem tam toho o něm neřekl, takže aby vám to nebylo líto, tak jsem si pro Vás dovolil napsat menší úvahu, o tom, jak to s tím mým knírkem je:
Být či nebýt můj knírku.
„Vždyť vás to brzdí vás ve vodě, Bety ani Ivetce se nelíbí, vypadáš jako bezdomovec,” to jsou nejčastější negativismy na účet mého knírku, které dostávám a které mě nutí přemýšlet, zda si mám knír nechat, nebo se oholit.
Myslím si, že kvůli knírku neplavu pomaleji ani o vteřinu. Těžko se to ale hodnotí. Až pro plavce vznikne něco podobného jako je větrný tunel pro cyklisty, tak věřím, že to bude jedna z prvních věcí, které se otestují. Bety, Ivetko, vím, že se vám můj knír nelíbí, ale abych řekl pravdu, pokud by si nechala jedna z Vás narůst knír, tak se mi to asi taky líbit nebude. Na to, že vypadám jako bezdomovec, jsem zatím odpověď nenašel. Knír má ale i své výhody, které málo lidí vidí a doceňuje. Ve svých 27 letech už nemusím ukazovat občanku, aby mi i v Lidlu prodali alkohol. Když jsem přišel na bazén a uviděl mě německý trenér, okamžitě stáhnul své svěřence a uvolnil mi dráhu. Jindy mi zase někdejší mistr světa v Ironmanu Sebastian Kienle umožnil plavat s ním v dráze, abych se nemusel prát s veřejností. Podobných příběhů mám více. Vůbec nevím proč, ale z nějakého, pro mě naprosto neznámého důvodu jsem se díky knírku stal velmi populárním mezi Němci.
Tak to vidíte, oholit se není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Navíc je tu ještě jeden problém. Vousy mi totiž nenarostou přes noc. Vypěstovat si takto knírek mi trvalo přesně 27 let 11 měsíců a 1 den. Takže pokud se ho jednou zbavím, tak další bude až v létě 2048 a proto si ho ještě chvíli nechám.
- Nebezpečný Honza
Druhý příběh se odehrál na nádraží v jednom italském městě. Pro příběh není vůbec podstatné, co jsem tam dělal, takže vám to neřeknu. Důležité je ale vědět, že v Itálii jsou ve vnitřních prostorech stále povinné roušky a taky to, že ono nádraží bylo plné „hodně opálených” lidí. V první řadě stojí za zmínku, že už kvůli tomu, že jsem na nádraží přišel bez roušky a bez tak „výrazného opálení“ jako měla většina ostatních, jsem dost vyčníval a získal jsem si tím pozornost. Po chvíli mi navíc vítr zavanul do obličeje oblak kouře a já jsem se z ničeho nic hrozně rozkašlal, což je v době koronavirové jedna z nejhorších věcí, co můžete udělat. Ostatní pak už nebyli tak zdrženliví… Na štěstí jsem byl v docela dobré běžecké formě, takže jsem se zachránil. Ještě jednou se omlouvám všem, kteří místo na výlet museli domů do karantény.
Když si to teď zpětně čtu, zjišťuju dvě důležité věci. Zaprvé v příběhu vůbec nepůsobím jako frajer, tak jak jsem měl původně v plánu. Zadruhé si všímám, že samotný příběh není skoro vůbec zajímavý, i přesto, že jsem si ho skoro celý vymyslel. Pravdou je, že na soustředění se nedělo nic moc zajímavého, o čem bych chtěl, nebo o čem bych se odvážil napsat. Takže si musím trošku upravovat realitu a vzpomínky, aby alespoň tento příběh zněl trochu zajímavější, než jaký skutečně byl.
- Fotky pro moji mámu
Poslední věcí, o které se zmíním, je fotogalerie nazvaná Fotky pro moji mámu #inspirovánobabičkou. Fotky si můžete prohlédnout na mém instagramu. Zajímavější než to co na nich vidíte, bylo to, jak vznikaly. Každý má určitě doma podobných fotek spoustu. Totiž takových, kdy na hezkých místech vypadáte znuděně a jste uražení, že vás někdo fotí. Když vás fotí nějaký kamarád nebo člen rodiny, není to tak obtížné, ale dejte foťák cizímu člověku, postavte se nesmyslně daleko a tvařte se jako deb*l. Nesmát se nebo nestydět se je obtížnější, než se zdá.
První fotku jsem pořídil na Stelviu. Tam se mi podařilo odchytit postaršího chlapíka, který mě bez problému vyfotil a vlastně mu ani nepřišlo divné, jak tam stojím a jak se tvářím. Motivovaný tím, že vlastně fotograf nedává pozor, co dělám, jsem hned o pár kilometrů dál u kavárny udělal další fotku. Foťák jsem tentokrát svěřil mladému muži. Než jsem se přichystal a dostatečně nasr*l, vyšli z kavárny tři jeho kamarádi a všichni nás sledovali. Ti tři mladíci už pozor dávali a moji tvorbu ocenili posměchem. Těšil jsem se na kávu, ale všichni ze mě měli takovou srandu, že jsem musel odjet a hledat jinou kavárnu. Následně jsem si na pár dní dal od focení pauzu, než jsem načerpal opět trochu sebevědomí. Několik fotek pak vzniklo cestou domů. Někdy jsme prostě „na Itala” zastavili uprostřed kruháče, rychle jsme vyběhli z auta, udělali fotku, skočili do auta a pokračovali jsme v cestě. Jindy jsme prostě zastavili na benzínce a v klidu vše vyřídili. Každopádně za těch 249 liků na instagramu to rozhodně stálo.
Závěrem bych chtěl říct, že soustředění se tréninkově podařilo. Odtrénoval jsem vše, co bylo v plánu a cítím se být v dobré formě. Snad to budu mít kde předvést v závodě. Horší to bylo s mezilidskými vztahy, tam už to úplně růžové nebylo, vlastě to bylo úplně modro-zelené (což je protichůdná barva k růžové), ale to se tak někdy stane. Poslední důležitou věcí je, že pořádám soutěž. Udělejte si podobnou fotku jako já, vložte ji na instastories a označte mě nebo mi ji alespoň pošlete a můžete vyhrát zajímavé ceny. Ty budou adekvátní tomu, kdo vyhraje…
