Měla to být olympijská sezona plná závodů a cestování po světě. Nakonec nejexotičtější zemí, kde jsem startoval, bylo Polsko.

Od posledního závodu v minulé sezoně jsem měl mít jen tři měsíce na trénink a pak hned první závody. Nebylo tedy moc času na odpočinek a trénovat jsem začal hned docela zostra. První start jsem měl mít na světovém poháru v Cape Town. Kvůli nominaci na olympiádu byl pro mě každý start důležitý. Nechtěl jsem tedy nic podcenit a koncem ledna jsem se vydal na třítýdenní soustředění na Kanáry. Závod v Cape Town byl ale nakonec zrušen.

Po příletu z Kanárů jsem se doma dlouho nezdržel a hned vyrazil na další soustředění. Tentokrát do Livigna. Místo lyží jsem si vzal trenažér a vyrazil vstříc čtyřem týdnům indoor tréninku ve vysoké nadmořské výšce. Soustředění jsem však musel zkrátit. Nejdříve jen o týden, protože jsme se s českou štafetou nominovali na závod do Abu Dhabi. Zároveň ale začala pomalu propukat epidemie koronaviru. Z počátku jsem tomu nevěnoval moc pozornost, ale potom se v Itálii doslova ze dne na den začaly zavírat bazény a hrozila karanténa při návratu do ČR. Z plánovaných čtyř týdnů ve vysoké nadmořské výšce tak nakonec bylo jen deset dnů. Raději jsem se vrátil domů. Závod v Abu Dhabi byl týden před startem zrušen a nastala tak další změna plánu. Olympijské hry se stále měly konat dle původního plánu. K tomu, abych na nich mohl startovat, jsem nutně potřeboval získat nějaké body do žebříčku. Proto jsem se vydal na dva závody do USA.

O mé cestě do USA už jsem napsal hodně, takže jen ve zkratce. Závody se nekonaly a já jsem se docela složitě dostával domů. (článek o USA zde).

První vlna korona krize naplno vypukla i u nás. Nejsem profesionál, jako jeden z mála reprezentantů nedostávám měsíčně žádné peníze. Všechny projekty, kterými si vydělávám, jsem měl zakázané. Jako OSVČ jsem měl alespoň odpuštěné zálohy za sociální a zdravotní pojištění a částečně vykompenzované uniklé příjmy. Měl jsem tak hodně času jen na sport.

Na jaře jsem absolvoval nejlepší tréninkovou přípravu v životě. Jak se blížilo léto a první závody, cítil jsem se výborně fyzicky i psychicky. Sportování mě bavilo jak nikdy a dařilo se mi. V tréninku jsem překonával svoje osobní rekordy a cítil jsem se asi nejlíp v životě. Formu jsem potvrdil v Račicích, kde jsem vyhrál všechno, co šlo. Navíc se konečně v kalendáři začaly objevovat termíny důležitých mezinárodních závodů. Koncem srpna se mělo konat mistrovství Evropy v Estonsku a v polovině září by měl proběhnout světový pohár v Karlových Varech. Konečně to vypadalo, že se vše v lepší obrací a bude se mi chvíli dařit.

Na závěrečnou přípravu jsem vyrazil opět do mého oblíbeného Livigna. Naplánoval jsem vše přesně tak, aby mi forma vyvrcholila v posledním srpnovém víkendu, kdy se mělo konat ME. Trénink šel výborně. Věřil jsem si a věděl jsem, že můžu bojovat o dobré výsledky. Pár dní po návratu jsem potvrdil formu, obhájil jsem titul Mistra ČR a vyhrál i národní šampionát ve štafetách.

Prémie za vítězství na MČR mi nevydělaly ani na zaplacení záloh zdravotního a sociálního pojištění. Kromě závodění jsem si tedy musel i nějak vydělávat. Nechtěl jsem vynechat jediný trénink a chtěl jsem zvládnout vše tak, jak jsem naplánoval. Zbytečně jsem všechno moc hrotil a potom jsem nestíhal věci, které bych chtěl. Prostě jsem toho měl najednou moc a nedokázal jsem se v tom zorientovat a správně nastavit priority. Zpětně už vím, že nemůžu řešit každou blbost a někdy si prostě musím radši odpočinout nebo dělat to, co chci a ne to, co si myslím, že bych měl chtít.

Mistrovství Evropy, na které jsem se letos nejvíc těšil a připravoval, a kvůli kterému jsem načasoval soustředění a trénink, bylo zrušeno. Údajně kvůli nerovným podmínkám v přípravě. Deset dní před závodem v Hamburku byl změněn statut tohoto závodu ze světové série na mistrovství světa. To se mělo uskutečnit jen týden po plánovaném mistrovství Evropy. Takže patrně stačil jeden týden k tomu, aby se nerovné podmínky v přípravě vyrovnaly.

Každá národní federace má možnost dostat minimálně jednoho závodníka na startovní listinu mistrovství světa. Nejvýše postaveným Čechem, který měl zájem startovat, jsem byl já. Takže jsem se těšil, že budu závodit alespoň tam. Už před změnou statutu závodu byla startovní listina kompletně zaplněna. Na mistrovství světa může závodit více lidí než při světové sérii, takže pořadatelé rozšířili startovku o deset lidí. Já jsem mezi nimi nebyl. Ovšem některé země měly na startovní listině i pět závodníků, a to by na MS správně mít neměly. Cestování bylo navíc pro řadu závodníků docela obtížné, proto jsem pořád věřil, že se možná něco změní a že se na start postavím.

Týden před mistrovstvím světa měl pro mě být původně týdnem po mistrovství Evropy, proto jsem právě na onu dobu naplánoval, že uspořádám běžecký závod. V době, kdy většina triatlonistů ladila formu nebo odpočívala, jsem musel do deseti večer uklízet věci po akci a potom se ještě dostat do Prahy. Tam jsem dorazil po půlnoci. Druhý den v šest hodin ráno jsme už odjížděli do Hamburku.

Ze závodu se nikdo neodhlásil a všichni do Německa dorazili. Definitivní potvrzení toho, že nebudu závodit, jsem se dozvěděl půl hodiny před startem. Celý areál závodu byl obehnán tři metry vysokým plotem s černou plachou. Nebylo tak možné se na závody ani dívat. Nepřišel jsem tak jen o další závod (letos už šestý), ale i o důležitý trénink, protože o týden později se konal světový pohár v Karlových Varech. Mistrovství světa tak mělo být prvním vrcholem a zároveň i dobrou přípravou. Nemohl jsem si místo něj udělat „sólo závod“ někde mimo, protože druhý den jsem závodil ve štafetách. Nicméně dvacetiminutový závod není dostatečnou přípravou na olympijský triatlon. Navíc jsme nepostavili moc silný tým, a tak jsem bojoval víc o to, aby nás nedojeli nejlepší o okruh, než o reálnou šanci na slušný výsledek.

Hned po závodě jsme vyrazili zpátky do Čech. Do Prahy jsme se dostali až pozdě večer a já ještě pokračoval do Hradce. Tam jsem dorazil kolem třetí ráno, což nebyl ideální začátek závěrečných příprav. Měl jsem ale jen tři dny na poslední těžké tréninky, takže jsem potřeboval být co nejdříve doma. Navíc jsem musel dohnat nějaké pracovní resty, které jsem odložil kvůli závodu v Hamburku.

V trénincích jsem se cítil docela dobře. Například jsem zvládl v neoprenu odplavat dvacet stovek na dlouhém bazénu za minutu a čtyři vteřiny. Dále jsem na dráze odběhal čtyři série pětiminutových úseků tempem 2:48 min/km. To nebylo tak zlý, takže i přes všechno, co jsem v poslední době nezvládal, jsem zase začínal věřit ve slušný výsledek.

Do Varů jsem dorazil v pátek dopoledne. Ve 12 hodin jsem měl ještě nějaké focení. Potom rychle na start dětských závodů, kde soutěžili i moji svěřenci. Večer vyzvednout startovní číslo, společná večeře se sponzorem a konečně si trochu odpočinout.

V sobotu jsem se chtěl jen rozjet po trati a jinak odpočívat, ale nedalo mi to a šel jsem se podívat na Český pohár. Místo dívání se na televizi nebo jiné zodpovědné předzávodní činnosti jsem dost dlouho fandil u trati a neodpočíval, to ode mě nebylo moc zodpovědné.

Závod startoval v neděli dopoledne. Plavalo se v neoprenu. Po startu jsem se dostal na čelo a táhnul jsem jednu skupinu. Ještě u první bójky jsem se pohyboval kolem desátého místa, jak jsem zjistil zpětně z televize. Pak jsme se ale začali mlátit a já to zase nezvládl a propadal jsem se v pořadí.

Z vody jsem vylezl dost vzadu. Věděl jsem, že už to nemůže dopadnout dobře. Na kole to taky nebylo ono. Možná už za to mohla hlava, která věděla, že čelo už nedojedu. „Měl jsem bojovat v první, nejhůře ve druhé skupině a já se tady plácám vzadu s lidmi, který mě ani nepomůžou stahovat náskok závodníků před námi,“ takové věci se mi honily hlavou celý závod. Ani běh moje vystoupení nezachránil.

Po závodě jsem byl hodně zklamaný. Jediný velký závod v roce a můj nejhorší výkon. Věděl jsem, že to mimo jiné znamená, že ani na příští rok nedostanu profesionální smlouvu a plat, takže budu zase celý rok řešit, jak si vydělávat na život. Poprvé v kariéře jsem vážně přemýšlel, jestli to tak opravdu chci a jestli by nebylo lepší se závoděním skončit. Tohle už mě vážně nebaví, nemám čas na nic jiného a ještě závodím tak špatně.

Do konce sezony mě čekala už jen „půlka“ Czechman, který se koná kousek od Pardubic u Hradce Králové. Těšil jsem se na něj od července, ale po Varech se mi nechtělo už ani trénovat. Chtěl jsem už jen konec sezony a chvíli neřešit sport. Situace s koronavirem se u nás navíc zase začala zhoršovat, takže nebylo vůbec jisté, zda se závod bude moci uskutečnit. Czechmana zachránily pravděpodobně krajské a senátní volby, které se konaly o týden později. Kdyby zakázali závody, museli by pak zakázat i volby. Vstával jsem pozdě a potom většinou čekal do plukovníkovy tiskovky. Poslech jsem, co se nově nesmí, a uvažoval jsem, jestli má tedy smysl se vůbec na závod připravovat.

Chuť k cyklistickému tréninku se mi vrátila, když mi Pavel Petrásek půjčil časovkářské kolo. Těšil jsem se na to, až ho pořádně vyzkouším. Plavat se dalo ještě venku, takže jsem si motivaci našel v tom, že se alespoň při tréninku opálím. Deset dní před Czechmanem jsem si udělal menší test, abych měl představu, jak rychle můžu závodit. Nejdříve jsem jel na kole 3× 20 minut na 400 Wattech a druhý den ráno jsem běžel 3× 15 minut tempem 3:15 – 3:25 min/km. Oba tréninky jsem zvládl dost v pohodě. Na poslední chvíli jsem si tak trochu zvýšil sebevědomí a na závod se začal i těšit.

Czechman nedopadl moc dobře. Absolutně jsem ho nezvládl takticky a technicky. Hrozně jsem přepálil začátek cyklistické části, spadnul jsem, málo jsem se oblékl a celkově udělal hodně chyb. Při závodě byla zima, pršelo, foukal silný vítr, ale když se za Czechmanem zpětně ohlédnu, jsem rád, že jsem byl jeho součástí. Vlastně jsem si ho docela užil, neberu-li v potaz druhou polovinu běžecko-chodecké části.

Odpočinul jsem si od sportu a od systematického trénování. Neříkám, že jsem nic nedělal. Když se mi chtělo běhat, plavat nebo se projet na kole, tak jsem šel, ale když se mi nechtělo, tak jsem zůstal doma. Občas jsem se šel projít, a když mě to bavilo, tak jsem šel třeba šest hodin. Měl jsem čas přemýšlet o tom, co chci dál dělat. Postupem času mi začal triatlon chybět a rozhodl jsem se, že budu pokračovat. Nechci už ale znovu závodit jako letos. Chci už konečně předvádět dobré výsledky. Vypadá to, že budu mít od Olympu a ČTA docela dobré podmínky a chci jich naplno využít. Vypsal jsem si všechny svoje fyziologické nedostatky, na které jsem přišel a vypracoval podle toho nový tréninkový plán. Těším se na tvrdé tréninky. Chci si sport zase víc užívat a nehrotit každou kravinu.

Konečně snad brzy doděláme některý z nových brandů Hyper nebo Volare. Kreslím si pořád nové návrhy věcí, a i když mi to pořád moc nejde, tak mě to docela baví. Za poslední měsíc jsem stihl nakreslit více obrázků, než za celou střední školu do učebnic dějepisu a matematiky. Taky jsem začal tvořit webinář o běhání a triatlonu, dále pak s bráchou připravujeme nový formát podcastů. Takže všichni milovníci „Neflákej se“ se máte na co těšit.

Taky jsem se rozhodl, že budu sdílet více informací o svém tréninku a o mně na sociálních sítích. Budu psát více článků, a pokud bude zájem, tak budu natáčet i vlogy. V příštím roce se chci nominovat na olympijské hry, chci konečně zajet dobrý výsledek v Karlových Varech a také bych rá na distanci polovičního ironmana vrátil porážku z Czechmana Lukášovi Kočařovi, aby si snad někdo nemyslel, že je Lukáš lepší než já.

I když jsem měl letos největší sportovní krizi v životě, tak s odstupem času uznávám, že celý rok vlastně zase tak špatný nebyl.