Světový pohár Arzachena (Sardinie)

Nejkratší závod v životě

Když jsem se týden před startem, ještě v Lisabonu (viz článek- zde), dozvěděl, že jsem se dostal na startovku do Arzacheny, měl jsem radost. To jsem totiž ještě nevěděl, co mě čeká. Z České republiky, Německa ani Portugalska už totiž neletělo žádné letadlo, kterým bych se mohl na Sardinii dostat i s kolem včas. Tím pádem bych jen těžko stihl splnit všechny povinné předzávodní procedury. Chvíli jsem přemýšlel, že bych jel autem, to ale bylo komplikované ze dvou důvodů. Za prvé Sardinie je ostrov a za druhé žádné auto nemám. Nakonec se mi podařilo domluvit se s pořadatelem a vyjednat si, že budu moci přiletět pozdějším letem a nebudu muset na povinný Covid test v Arzacheně. Místo toho jsem si musel udělat jiný test hned po příletu na letišti. Také mi bylo umožněno přijet později i na výdej startovních čísel. Musel jsem se ale dostat do Arzacheny nejpozději ve čtvrtek do 20:00. Situaci mi komplikovalo i to, že už jsem si nemohl objednat ani oficiální transfer z letiště, a tak jsem musel ještě vyřešit, jak se po příletu na letiště v Olbii dostanu do Arzacheny.

Přiletěl jsem ve čtvrtek v 17:50, chvíli jsem musel čekat na kolo a pak jsem si musel rychle udělat test na Covid. Hned potom jsem běžel do půjčovny aut, protože ta měla zavírat v 18:00. Naštěstí jsem byl v Itálii, takže na nějaké konkrétní hodiny si tam úplně nehráli a auto jsem tak stihl vyzvednout. To, které jsem si objednal, už neměli. Místo něj jsem dostal matně černé auto s kouřovými skly – mafiánskou Fiat Pandu. Pro moje ego to byl sice docela problém, ale nebyl čas vyhádat si auto lepší. Klíče od apartmánu jsem si totiž měl vyzvednout do 40 minut na recepci a cesta měla trvat 50 minut. Hned jsem tedy vyzkoušel, co se v Pandě skrývá. Možná vás to překvapí, ale neskrývá se v ní nic. Přesto jsem stihnul apartmán převzít a vyrazil na poslední zastávku, a to na výdej startovních čísel. I ten jsem stihnul. Víceméně. Pak jsem si dal večeři a v klidu mohl řešit logistiku na další závody.

Závod měl v mém podání krátkého trvání. Plavání mně moc nevyšlo, ale hlavně mi po třech kilometrech cyklistiky praskla kladka, namotal jsem přehazovačku a ohnul řetěz. Nevím, co byla prvotní příčina. Možná se něco stalo už při cestování v letadle, každopádně jsem měl brzy po závodě a mohl jsem se jen dívat, jak závodí ostatní.

Sardinie je ale strašně krásná. Vím, že to říkám skoro všude, ale tady je to pravda. Taky.

Evropský pohár Dnipro

„Tady je svět ještě v pořádku.“- Lubomír Volný

Myslel jsem si o sobě, že umím lítat výhodně. Myslel jsem si, že umím využít každé příležitosti k ušetření na letence. Myslel jsem si, že mohu radit ostatním, ale to jsem ještě nevěděl, jak umí cestovat Ukrajinci.

Příruční zavazadla se téměř nikdy neváží a Ukrajinci to dobře vědí. Bylo skoro výjimečné, když příruční zavazadlo vážilo méně než pasažér. Stává se, že si někdo před odletem zapomene vytáhnout z batohu nějaké tekutiny, vidličku nebo jiný kovový předmět, který se nesmí brát do letadla a musí ho tak vyhodit. Avšak před letem do Kyjeva se fronta před kontrolním rentgenem protáhla o mnoho více než je běžné. Tekutin a kovových věcí se našlo hodně. Mít v batohu třeba jen příbor bylo v podstatě trapné. Tady se našly celé sady příborů, ale i pánvičky, hrnce, šroubováky a mnoho dalšího vybavení do kuchyně a dílny. Nejvíce mě zaujal pán, který se snažil propašovat v příručním zavazadle do letadla 24! plechovek piva. S těmi ho do letadla samozřejmě nepustili, z čehož měla nejmenší radost jeho žena, protože muž, patrně vášnivý ekolog, nechtěl zbytečně vyhazovat žádné potraviny, a tak se rozhodl, že radši všechno pivo před odletem rychle vypije. Myslím, že kdyby měl Tom Hanks k dispozici všechny věci, které se musely před tímto letem vyhodit, tak by mohl žít na letišti celkem pohodlně celý život.

Letěl jsem přes Kyjev, kde jsem musel jednu noc přespat, protože jsem kupoval letenku až na poslední chvíli a už nebylo místo na kolo v navazujícím letu do Dnipra v týž den. Ubytování na noc v Kyjevě jsem ale zařizoval až když se letadlo v Praze rozjíždělo po ranveji, takže jsem jen rychle na mapě našel letiště a u něj nejbližší hotel, kde jsem si zabookoval pokoj. Radost z toho, že jsem stihl zařídit ubytování, mě přešla v době, kdy jsme přistáli. To jsem totiž zjistil, že Kyjev má letiště dvě. Hádejte, u kterého jsem přistál a u kterého jsem měl zařízené ubytování.

Po příletu do Dnipra jsem byl trošku zklamaný z toho, že na mě nečeká dav fanoušků. Před několika lety jsem totiž tento závod vyhrál, a tak jsem předpokládal, že jsem místní hvězda. To jsem byl až v místě závodu. Tento rok ale jen před startem.

Ukrajinci jsou na cizince velmi hodní a záleží jim na tom, aby na ně dělali dobrý dojem. Absolutně však není v jejich zájmu dělat dobrý dojem i na ostatní Ukrajince. Třeba na závod tady zavřou největší silnici v Dnipru, kde se pak celý den závodí. Pro závodníky je to super, pro dopravní situaci v Dnipru asi tak super ne. Akce je ale vážně dobře připravená, a protože se koná v centru Dnipra, nechybí tu ani spoustu fanoušků, kteří sice možná původně nepřišli na triatlon, ale jen se snaží někam dostat. Je tedy možné, že na nás pak tito lidé křičí, ať si jdeme závodit někam jinam a centrum necháme autům. Díky tomu, že nemluvím ukrajinsky mi ale připadalo, že mi každý fandil.

Plavání se mi podařilo. Dobře jsem odstartoval a hlídal si úplné čelo závodu. Na kole se jelo docela rychle. Normalizovaný wattový průměr jsem měl dokonce přes 400 W. Běželo se mi ale dost špatně. Skončil jsem sedmý. To sice není tak špatný, ale vím, že jsem měl na víc.

Nejintenzivnější vzpomínku na Ukrajinu mám z cesty domů. Následující víkend jsem měl naplánovaný závod v Mexiku, proto jsem večer po závodě nechtěl nikde ponocovat s ostatními závodníky a radši šel brzy spát. Nešel jsem tedy na pozávodní afterparty (je možné, že to teď čte reprezentační trenér – takže Lukáši neboj, já jsem nikdy na žádné afterparty nebyl a vlastně ani nic takového jako afterparty není). Místo toho jsem si dal k večeři nějakou místní specialitu a šel brzy spát. Ne na dlouho. Karma asi chtěla, abych poprvé v životě! na takovou party šel. Místní specialita mi totiž nesedla a mně se udělalo dost špatně. Cesta zpátky ve společnosti blicího pytlíku pak byla hodně dlouhá.

Nechci ale aby celý příběh vyzněl špatně pro Ukrajinu. Ve skutečnosti se mi tam docela líbilo. Vlastně se obávám, že mnoho Západoevropanů má spoustu podobných zážitků i z České republiky. Pravdou ale je, že jen na ukrajinských letištích vám po odbavení odvezou k letadlům kufry traktorem.

Pokračování příště…