Někdo jistě bude namítat, že vydávat článek o závodě, který se konal před 138 dny je trochu pozdě. Říká se, že není nic staršího než včerejší noviny. Z tohoto tvrzení tedy logicky vyplývá to, že vydání článku o závodě skončeného před 138 dny ho ve skutečnosti činí novější událostí, než kterou by byl, kdyby byl vydán den po závodě. Aby toho nebylo málo, tak má právě číslo 138 velký význam i v numerologii. Doslovná citace jednoho numerologického webu týkající se čísla 138 zní takto: „Toto číslo je známkou velkých projevů ve vašem životě, nese v sobě zprávu, že vám andělé brzy požehnají hmotnou hojnost, kterou jste hledali po celý svůj život“. To celé dokazuje jednu velmi důležitou věc a totiž tu, že pokud profesionální sportovce berete jako úplně zbytečné, tak si uvědomte, že existují numerologové.

Následující reportáž volně navazuje na můj starší článek Honzíkovo léto. Předposlední vydaný článek na webu, který byl o závodě v Bahrajnu, se odehrál až tři měsíce po tomto závodě v Karlových Varech. Inspiroval jsem se Hvězdnými válkami, kde při natáčení filmů také nepostupovali chronologicky, ale natočili nejdříve čtvrtý díl, pak pátý, po něm šestý a až potom první tři díly. Filmy měly poměrně velký úspěch. Tak jsem si řekl – proč to taky nezkusit? 

Už ale konec srandy a pojďmě se na závod podívat trochu seriózněji…

Čtvrtek 9. září 2021 – tři dny před startem světového poháru v Karlových Varech – 141 dní od napsání článku (což je dle numerologie číslo, které tvrdí to, že se mnou chtějí komunikovat moji strážní andělé).

Ráno jsem se vzbudil v Livignu a nechtělo se mi vstávat. Ne snad že bych si to pamatoval – mně se nikdy nechce vstávat. Nasnídali jsme se a potom jsme společně s Filipem Václavíkem a pár součástkami z auta Tomáše Zikmunda, které se mu už do jeho auta nevešly, vyrazili do Karlových Varů. Čekala nás dlouhá cesta. Navíc tunel z Livigna byl uzavřený a Švýcaři se rozhodli tento den rozkopat úplně každou silnici, která ve Švýcarsku je. Takže jsme věděli, že nám cesta bude trvat déle než je obvyklé. Z toho důvodu jsem se rozhodli, že si cestou uděláme pauzu a půjdeme si zaplavat. Před cestou jsme k tomu účelu vybrali jedno alpského jezero, kolem kterého jsme měli jet po zhruba třech hodinách jízdy. Navigování jsem nechal na Filipovi, což se ale ukázalo jako ne úplně dobrý nápad. Když jsem se totiž Filipa po zhruba třech a půl hodinách zeptal, za jak dlouho budeme u jezera, podíval se do navigace a řekl mi, že tam můžeme být za půl hodiny, jenže půl hodiny nazpět, protože jsme už kolem jezera dávno projeli. Spojili jsme se pak s ostatními závodníky, kteří také jeli ten den z Livigna do Karlových Varů a zjistili jsme to, že i oni zatím marně hledají místo, kde by se mohli zastavit a jít trénovat. Najít vhodné místo nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. V některých jezerech, která byla po cestě, se plavat nesmělo, někde se to nedalo kvůli kvalitě vody a k některým jsme prostě netrefili. Vhodné místo se nám podařilo najít až v podvečer v Německu a do Karlových Varů jsme dorazili až v noci.

Tato fotografie nemá nic společného s aktuálním tématem, ale žádnou vhodnou k aktuálnímu tématu jsem nenašel, tak jsem sem dal tuhle.

Pátek 10. září – dva dny do startu světového poháru – 140 dní do napsání článku (dle numerologie toto číslo udává den, kdy je každý člověk požehnán přítomností božské bytosti).

Ráno jsem šel na antigenní test, potom se na chvíli projel na kole a pak na další antigenní test. Oba testy dělala stejná paní. Oba byly negativní. Ten den se jinak nestalo nic zajímavého a proto vám řeknu příběh, který nemá s tímto dnem nic společného. Psal se rok 2006 a já byl společně s ostatními plavci z Hradce Králové na plaveckých závodech. V té době jsme často mezi závody hráli fotbal v šatnách nebo na pokoji s tenisákem. Tak tomu bylo i na těchto závodech. Večer, den před závodem, jsme tradičně hráli fotbal na pokoji. Branku představovala židle. Jednu jsme umístili pod okno a druhou na opačnou stranu pokoje přede dveře. Chvíli jsme hráli a nedělo se nic mimořádného, jenže pak padl gól do židle – branky, která se nacházela ve dveřích a míč skončil na chodbě. Dojít se pro něj rozhodl kamarád Pavel. Aby jen obyčejně neobcházel židli tak, jako jsme to dělali my ostatní, rozhodl se, že ji přeskočí. Rozběhl se a vší silou se odrazil. K tomu aby ji přeskočil byl sice dostatečně vysoko, ovšem dostatečně vysoko byl taky na to, aby se nevešel do futer, před kterými se branka – židle nacházela. Následovaly tři velké rány. První byla, když Pavel narazil hlavou do futer. Druhá rána byla, když Pavel dopadl zády na židli a třetí rána nastala po tom, co z této nehody Pavel vinil židli a kopl do ní tak, že se židle rozpadla. To už jsme ale moc nevnímali, protože ihned po tom, co jsme zjistili, že Pavel není mrtvý a vlastně se mu nic, snad kromě veřejného ponížení, nestalo, propadli jsme všichni výbuchu smíchu. Po dvaceti minutách křečí v břiše od smíchu jsme Pavlovi slíbili, že to nikdy nikomu neřekneme. Avšak nepadlo ani slovo o tom, že o této historce nebudu nikdy psát. Na závěr k tomu všemu jedna zajímavost – ten Pavel je dnes doktor. Mimochodem když si teď zpětně čtu celý ten příběh, tak mi nepřipadá vůbec vtipný, ale už ho mazat nebudu. Sice asi nikoho moc nepobaví, ale alespoň snad někoho poníží. 
Na této fotce není MUDr. Pavel, ale David Martin, se kterým jsem byl na soustředění v Gironě. Žádnou fotku MUDr. Pavla nemám. O soustředění v Gironě (a tedy i Davidovi) neplánuji psát, tak sem přidávám alespoň jeho fotku, aby mu to nebylo líto.

Sobota 11. září – den do startu světového poháru – 139 dní do napsání článku (dle numerologie toto číslo znamená, že si moji andělé všimli toho, že moje vibrace byly ten den neobvykle nízké). (Tyto údaje si nevymýšlím, všechny jsou doslovně opsané z internetu).

Brzy ráno jsem se vydal na oficiální rozplavání na rybník Rolavu, kde se konal závod. Letos to bylo poprvé, co jsem rozplavání stihl, protože se vždy koná brzy ráno a já byl v předchozích letech zaneprázdněn spaním. Potom jsem se jel projet na kole a rozběhat se. Taky jsem dělal rozhovor do televize a večer jsem byl pozván na večeři s týmem Texaco. Tam jsem se, mimo jiné, seznámil s jedním vysoce postaveným šéfem Texaca z Německa, nebo možná ze Švédska. Což bych asi měl vědět přesně, ale bohužel nevím. Zato však vím jinou důležitou informaci, totiž tu, že nemluví česky, takže si to nepřečte a já o něm tak můžu napsat cokoliv a nedozví se to. Pravdou ale je, že jsme se tam docela skamarádili a myslím si, že jsem si u něj docela šplhnul ve chvíli, kdy jsem mu řekl, že ve filmu Návrat do budoucnosti se odehrává jedna klíčová scéna na benzince Texaco. Mimochodem – kdo ten film neviděl, tak se na něj podívejte, je fakt dobrej a nejen díky té benzince Texaco.

Zde na fotce se pravou rukou snažím otevřít lahev. To, co dělám levou rukou, ponechám bez komentáře.

Neděle 12. září – den startu světového poháru a také den mých narozenin – 138 dní do napsání článku (co říká numerologie o tomto čísle jsme si už říkali).

Vstal jsem v šest třicet a šel jsem se proběhnout. Byla docela zima a mokro – překvapuje mě, že si pamatuju. Potom jsem si udělal snídani. Měl jsem omeletu ze dvou vajec, rýži a dvě espressa a možná jsem to taky neměl (138 dnů – nemůžu si pamatovat všechno). Vzhledem k tomu, že tyto věci o tom, co jsem všechno dělal nebo alespoň o tom, na co si vzpomínám, že jsem dělal, jsou ve skutečnosti dost nudné, tak se přesunu v čase až do doby před startem.

Je pár minut do startu závodu a já nejsem nervózní nebo se alespoň snažím dělat, že nejsem nervózní. Jak to dělám, že nejsem nervózní, ptáte se? Že neptáte? Tak to je škoda, odpověděl bych vám totiž, že je to proto, že znám dvě dobré techniky jak docílit toho, abych před startem nervózní nebyl. První technika je prostě nervózní nebýt, ta ale nefunguje vždycky. Druhá technika funguje vždycky, což dokazuje jedna významná studie (provedená mezi mnou, Tomášem Svobodou a Pavlem Duškem – což je mimochodem o dva lidi více, než kolik je běžně potřeba k reprezentativnímu vyhodnocení závěru výsledku studie na internetu). Ta funguje tak, že stačí myslet na nějakou příhodu, která nemá se závodem nic společného. Poslední minuty před závodem v Karlových Varech jsem tak přemýšlel o tom, jak jsem asi o dva týdny dříve donutil několik juniorských reprezentantů k tomu, aby se šli podívat přes celé Livigno na místo, kde jsou hrozně hluboké popelnice. Byla to sice pravda, ale asi ne tak zajímavá na to, aby kvůli tomu někdo prošel polovinu Livigna. Nejvíc se mi na tom líbí ta skutečnost, že vlastně až do přečtení tohoto článku, byla většina z nich pravděpodobně přesvědčena o tom, že to byl pěkný a zajímavý výlet.

Soustředím se, ale vůbec ne na závod.

Když se zeptáte vrcholových sportovců na co myslí během závodu, tak vám většina z nich odpoví, že na nic, že jsou plně koncentrovaní na výkon. Spoustu z nich vám řekne, že je ve stavu flow a nebo podobné EZO věci. Nejsem si úplně jistý jestli je to pravda, nebo říkají jen to, co je moderní. Každopádně já se rozhodně do takových stavů nedostávám a dvě hodiny o ničem nepřemýšlet nezvládnu. První myšlenka ze závodu v Karlových Varech se mi vybaví už zhruba na polovině cesty k první bójce, což bylo asi tak po čtyřiceti vteřinách po startu. Z toho lze vyvodit dvě věci, totiž ty, že buď se neumím dost dobře soustředit a nebo to, že většina závodníků odpovídá právě tak, aby byli v souladu s moderními trendny. Řeknou tedy to, co se společností očekává, že by měli při výkonu dělat. Jak to skutečně je nechám na vašem zhodnocení. Teď se radši vrátím ke svému oblíbenému tématu a to k sobě. Po oněch zmíněných čtyřiceti vteřinách závodu jsem myslel na to, že možná neplavu dost rychle a přemýšlel jsem o tom, jestli bych se neměl snažit trochu víc. O tom jsem přemýšlel do doby, než jsem připlaval k první bójce, kde jsem dostal odpověď – ano, měl jsem se snažit trochu víc. To, že se začnou závodníci mlátit, namísto aby plavali, když jich připlave na jedno místo u bójky asi tak padesát během pěti vteřin, je asi stejně překvapující, jako to, že se sedmdesátiletý neočkovaný důchodce během pandemie ocitne v nemocnici na kyslíku. K mému nevelkému překvapení jsem byl jedním ze závodníku, kteří se mlátili u bójky. Když jsem se po chvíli konečně dostal za bójku a začal zase plavat, tak jsem vážně uvažoval o tom, jestli nemám začít jezdit dlouhé triatlony, protože tohle rvaní se na bójkách mi moc nejde a nebaví mě. Ve skutečnosti jsem se pravděpodobně moc nepropadl, ale během závodu a těsně po něm jsem si připadal tak, že to plavání vůbec není o plavání a že mi bylo hrozně ublíženo a tak podobně. Ač jsem ze sebe vůbec neměl dobrý pocit, tak jsem vlastně nevyplaval zase tak špatně a z vody lezl kousek za hlavním cyklistickým balíkem.

Na začátku cyklistiky jsem jel v malé skupině asi pěti lidí, kde jsme se střídali jen s Němcem Nygaard-Priesterem (o kterém jsem do té doby v životě neslyšel, POZOR SPOILER, ten později celý závod vyhrál, KONEC SPOILERU). Nikdo jiný nám nechtěl pomáhat. To mě dost naštvalo, protože jsme byli kousek od velké skupiny a kdybychom se všichni protočili na čele, tak jsme se do skupiny před námi dostali cekem snadno. Z toho důvodu jsem na ostatní závodníky dost křičel. Mám na to takový trik, který jsem okoukal od Ivetky Fairaislové. Tím je nadávat zahraničním závodníkům česky. Má to dvě velké výhody. Zaprvé české nadávky jsou mnohem kratší než ty anglické, alespoň tedy ty co znám. Zadruhé většina závodníků nepomáhá na čele dojíždět ostatní z toho důvodu, že na to nemají výkonnostně a ne proto, že by nechtěli pomoct. Když se tito závodníci snaží a někdo na ně přesto sprostě křičí, tak jsou z toho jen zklamaní, ale když na ně někdo křičí něco, čemu vůbec nerozumí, tak si možná myslí, že je jen povzbuzuji. Což jsem teda rozhodně nedělal.
Na této fotografii jedu na kole. Radši to zde píšu z jednoho prostého důvodu. Zjistil jsem totiž to, že několik lidí si na mém webu pouze prohlíží obrázky, z čehož usuzuji, že by to někdo mohl mít obráceně – totiž tak, že se nekouká na obrázky, ale jen si čte text, tak aby věděl, o co přichází.

Zpět ale k závodu. Skupinu se nám podařilo dojet už v prvním okruhu. Potom jsem už zbytek cyklistiky zůstal v této hlavní skupině. Musím ale přiznat, že jsem jel hrozně. Dostat se do čela skupiny bylo pro mě dost těžké, stálo mě to vždy dost sil a když už jsem se tam složitě dostal, tak jsem se za chvíli zase propadl dozadu. Jediná „výhoda“ na ježdění vzadu byla ta, že podobně špatně jezdili i další dva Češi ve skupině – David Martin a Radim Grebík, takže jsme si na chvostu skupiny mohli alespoň povídat.

Běžecký výkon byl takový průměrný, ale v závěrečném sprintu malé skupiny, ve které jsem se pohyboval po většinu času poslední části závodu, jsem byl nejrychlejší. Skončil jsem na patnáctém místě. Můj čas v cíli byl 1:55:37, to je 6937 sekund. O tomto čísle jsem v numerologii nic nenašel, ale je to přesná cena led svítící barové plastové židle a také typ myčky se šestým smyslem Whirlpool ADP 6937. To všechno nemůže být náhoda – z nějakého důvodu, na který si zrovna teď nemůžu vzpomenout. Pokud ten důvod znáte, tak mi ho prosím napište. Taky mi prosím napište, pokud někdo víte o tom, jakých je prvních pět smyslů myček na nadobí.

Za patnácté místo ve světovém poháru jsem vyhrál dokonce prizemoney, nicméně kdybych je všechny vzal a investoval do Bitcoinu a ten potom vzrostl o 1000 %, tak bych si mohl dovolit koupit třeba večeři. Prizemoney v triatlonu jsou totiž fakt špatný.

Každopádně závod v Karlových Varech je krásný. Jsem rád, že se mi právě tady podařilo konečně po letech zase udělat slušný výsledek. Za mě to je asi jeden z nejhezčích závodů, na kterých jsem kdy startoval. Líbí se mi, že se sem chodí dívat spousta fanoušků, že je trať v úplném centru města a organizačně je závod vždy perfektně připraven. Závod v Karlových Varech je jeden z okamžiků, kdy jsem pyšný na to, že jsem Čech. Díky, uvidíme se za rok, teda spíš za půl roku vzhledem k tomu, kdy článek vydávám.

V roce 2021 jsem během pozávodního rozhovoru nebrečel.

Ještě jedna důležitá věc. Není mezi čtenáři někdo (nebo těmi, kdo se dívají na obrázky a čtou jen tyto zvýrazněné nápisy), kdo by se mnou chtěl jen na Kanáry? Zatím nás je, včetně mě, jeden lid(í) a kdybych si pronajal apartmán, tak to vyjde docela draze. Pokud by nás ale bylo víc, tak to vyjde o dost levněji. Chci jet ve druhé polovině února.