ME Kitzbühel

V pátek jsem se dozvěděl, že jsem se nominoval na ME a taky, že odjez je už v úterý. Jeli jsme od FTVS, abychom to měli daleko všichni. Před odjezdem jsme nafasovali nové reprezentační oblečení. Všichni velikost L a tak skoro nikomu nebylo :). Taky jsem dostal nový dres, ovšem bez potisku a proto přišla první hádka ještě před odjezdem :). ČTA navíc nechává potisknout kombinézy na nejdražším možném místě, ale sice to je tam drahé, za to loga tam potřebují ve formátech, které se dost obtížně shánějí (mimochodem používají úplně stejnou metodu tisku jako všichni ostatní, ČTA má ale asi hodně peněz a tak proč šetřit). Cesta byla dlouhá, ale protože byla v autě sranda tak docela utekla. Hlavně díky Terce a Karlovi, Šimonovi, Lukášovi, Ottovi (všechno je vlastně jeden člověk, ale nevím, jak se jmenuje a tak mu říkám pořád jinak :)) V Kitzühelu bylo krásně, bydleli jsme v hotelu asi 3 km od startu závodu, voda v rybníku byla teplá, trať kola těžká a Alpské prostředí dělalo místo ještě hezčí. Jak už to tak na podobných akcích bývá, atmosféra v Českém týmu byla, no asi taková Česká… nikde jsme na sebe nečekali, vyjížděli jsme na kole o pár minut dříve než ostatní, nechodili jsme společně na jídlo, a nebo jsme se hádali a nechávali v bazénu :). Do závodu mě pak stihla část vedení ČTA aspoň demotivovat, že neumím běhat, že jsem se vůbec nezlepšil a že jsem letos zatím nic nepředvedl. (To že jsem ještě letos nezávodil, nikoho nezajímalo :)).

Závod pro mě začal docela dobře.  Z vody jsem lezl na 13. místě a jen 10 vteřin za nejlepším plavcem v triatlonu Vargou. Po prvním z 8 okruhů cyklistiky, už jsme na čele byli v asi 18-ti členné skupince. Na kole jsem se ale cítil hrozně a nejelo mi to podle představ. Do druhého depa jsme přijeli celá skupina s asi 1,5 min náskokem na ostatní. Jen jsem seskočil z kola, hned mě chytli křeče. Během jsem se protrápil. Dokonce jsem běžel o 2 min pomaleji, než jsem rozbíhal půlmaraton v Rimini.  Pocity ze závodu ale nejsou úplně špatné. Konečně jsem si potvrdil, že můžu aspoň vyplavat v první skupině kdykoliv. Teď je ale potřeba dostat se do závodního rytmu, takže závodit, závodit a závodit…

Největším dobrodružstvím nebyl samotný závod, ale cesta zpátky. V Německu na dálnici nám totiž došla nafta :). Pokud jsem někde v rádiu zaslechli, že nějaký šílenec jezdí o půlnoci po dálnici na kole a hledá benzínku, byl to náš fyzioterapeut a Ironman Souky :). Když konečně dorazil, vybila se nám baterie u auta. Poté nám reprezentační trenér řekl, že nalil aditiva do nádrže a zkusil rozjet auto na ně. Ty se dostali do motoru a my jsme tak potřebovali delako více nafty na naředění, než kolik přivezl Souky. Po několika nezdařených pokusech o roztlačení a nastartování auta, jsem konečně zavolali odtahovku a po asi pěti hodinách strávených na dálnici, nás odvezla na benzínku a my pak mohli konečně odjet domů.