Hostitelem letošního Mistrovství Evropy ve sprint triatlonu bylo krásné Estonské městečko Tartu, ve kterém navíc v létě není nikdy tma.

Závod nezačal moc dobře. Hned při plavání jsem udělal obrovskou chybu, kdy jsem se nechal moc unést proudem a přeplaval první bojku. Ztratil jsem tak 20-30 pozic, takže místo útočení na kole z první skupiny jsem útočil v té druhé, abych čelo dojel. Když se mi to konečně podařilo, tak jsem se rozhodl schovat v balíku a šetřit síly na běh. Tuto taktiku jsem po zhruba 12sec přehodnotil a radši znovu zaútočil. Bylo zajímavé poslouchat jak už i komentátor si ze mě dělá srandu a se smíchem říká: „He did it again :D“ („On zase útočí“)…  S úplně zničenýma nohama jsem jen pomohl několika závodníkům odjet, ale sám jsem byl nucen se do skupiny vrátit. První polovina běhu byla překvapivě slušná, ale ve druhé už jsem cítil únavu z těch všech nesmyslů, které jsem předváděl během celého závodu. Věřím, že výkonnostně jsem měl na to bojovat minimálně o podium, ale s tolika chybami to prostě možné není…

Po závodě o mně psali i v seriózních zpravodajstvích, jako je blesk.sport