12ti hodinová cesta utekla jako voda, tedy abych byl přesný utekla jak voda v bazénu, totiž skoro vůbec. Aby jsme se nezdržovali se zbytečnými pauzami na záchod, prostě jsme nepili a za ušetřený čas jsme aspoň neměli kam spěchat. Navíc jsme ušetřili i na dálničních známkách, ale museli jsme extra platit za pokuty za jízdu po dálnicích bez dálničních známek. Prostě jsme si cesta na závody užili naplno. 🙂 (Doufám,že si tento článek nikdy nedostane do rukou řidiči, nebo už mě nikdy nikam nevezme… 🙂 )

V Tiszaujvarosi se závodí ve dvou dnech, kdy v sobotu se jedou 3 semifinále s 30ti závodníky a 10 nejlepších triatlonistů z každého z nich postupuje do nedělního finále. Plavecká část probíhá v malinkém rybníčku. Jako vždy k první bojce je to jen 100m, jako vždy před ní jsem byl mezi prvními a jako vždy za ní jsem byl jeden z posledních. Tady totiž neplaveme, tady se jen rveme. První skupinu 14 závodníků jsem nestihl asi o 20 sec. Nás jelo 8, ale moc jsme nespolupracovali. První polovinu cyklistiky jsem jel skoro celou na čele já, ale ztratili jsme dalších 5s na vedoucí závodníky, takže jsem věděl, že sám to “nedojedu”. Chvíli jsem pak křičel všechna sprostá slova, která v angličtině znám, udělal si pár nepřátel, ale alespoň jsme začali konečně všichni střídat. Jeli jsme ale pořád pomalu a odstup se dál navyšoval. V druhém depu, už jsme ztráceli minutu, to jsem si nejdříve tréninkově 2x proběhl (to zní líp než přiznat, že jsem zapomněl, kde mám své místo) a tím ztratil dalších 20s. Bylo jasné, že běh už bude “o ničem” a byl. Takže jsem skončil zase bez finále.

Letos poprvé jsme neodjeli hned po závodě domů, ale čekali jsme do neděle, aby jsme fandili juniorům. Musím říct, že atmosféra ve finále byla výborná a hodně mě mrzelo, že nemůžu závodit. Takže letos poprvé říkám, že se sem chci ještě vrátit. V zemi kukuřice a slunečnic mám letos v plánu ještě jeden závod, tak snad si tam napravím reputaci. Teď musím výsledek hodit za záda a připravit hlavu na první vrchol sezony na ME v Tartu.