Švédsko vstoupilo do NATO. Volby v USA vyhrál Donald Trump a já jsem vydal poslední článek na svém webu. Řeč je o roce 2024. Od té doby se toho hodně změnilo. Do NATO sice nikdo další nevstoupil a Trump je pořád prezidentem USA, ale já jsem vyhrál jeden závod a všechny ostatní prohrál.

Itálie 

1

Poslední srpnový den roku 2024 jsme se spolu s mým kamarádem Michaelem Smutným vydali do jedné litomyšlské galerie. Asi to nevíte, ale oba jsme velcí znalci výtvarného umění. Tedy alespoň to si myslí pár lidí v Litomyšli. Michaela zde ale nezmiňuji jen kvůli tomu. Je to také korektor mého blogu, takže zodpovídá za to, že tady nemám chiby, ale hlavně je jedním z důvodů, proč jsem tento článek napsal. Respektive za to může jeho doktor. Když jsem totiž před pár měsíci vyzvedával Michaela po vyšetření v IKEMu, tak mi sdělil, že mu jeho ošetřující lékař, profesor Hucl, při kolonoskopii řekl, že mi má vyřídit, abych vydal další článek. Tak tady je.

Pravdou ale je, že Michael měl v té době v sobě anestetika, takže říkal a dělal podivné věci. Když jsme například projížděli kolem Burger Kingu, rozhodl se, že si na něj na internetu najde telefonní číslo a zavolá tam. Mluvil s nimi docela dlouho a po dlouhém naléhání se mu dokonce podařilo nechat si zavolat k telefonu kuchaře. Tomu pak poděkoval za jeho skvělé hamburgery.

Druhý den si Michael na nic nepamatoval. U rozhovoru s lékařem jsem nebyl, takže nevím, jestli o tom článku opravdu něco říkal. Hovor s kuchařem z Burger Kingu jsem ale slyšel. Takže vím, že po patnácti minutách pění chvály a pronášení vět typu, že „jeho hamburgery se s těma sračkama z McDonald’s vůbec nedají srovnat“ se kuchař na telefonu rozbrečel radostí.

Cestu do Litomyšle si ale pamatuju ještě z jiného důvodu než kvůli umění. Cestou jsem se totiž dozvěděl, že můj další kamarád Kuba, se kterým jsem měl jet do Itálie na poslední závod roku, dostal covid a start zrušil. Do Itálie jsem měl jet s ním a jeho ségrou Johankou. Sám jsem jet nechtěl (a vlastně jsem i chtěl jet s Johankou; a teda i s Kubou samozřejmě). Takže dříve, než mi Johanka stihla říci, že to taky ruší, jsem jí napsal, že jsem se dozvěděl, že jedeme jen my dva spolu, a zeptal se, kde ji mám vyzvednout. Prostě jsem jí nedal jinou možnost než jet.

Jak dopadl závod v Itálii, už si moc nepamatuju, ale vím, že za týden tam jedeme s Johankou  už popáté

2

Na Itálii je skvělé, že si auta neberou nijak osobně, že jedete na kole. Často se sice stává, že tam na vás troubí, třeba když jedete dva vedle sebe na kolech a někdy i když jedete na kole sami. Oni ale troubí i když v okolí žádný cyklista není.

U nás mi naopak připadá, že si auta berou velmi osobně to, že jedete na kole. Vyhnutí se díře v silnici tak často kromě vytroubení znamená i sprchu z ostřikovačů. Přitom když vidím, jak často parkují auta na cyklostezkách, tak bych si myslel, že se většina aut identifikuje jako kola a bude tak mít více pochopení.

3

Tato kapitola se jmenuje Itálie, ale o Itálii moc není. Abych to alespoň trochu vylepšil, přidávám recept na špagety carbonara.

Špagety uvařte v osolené vodě al dente. Guanciale nakrájejte na proužky a opečte ho na suché pánvi dozlatova. V misce mezitím smíchejte vejce, nastrouhané pecorino a větší množství čerstvě mletého pepře. Před slitím špaget si odložte trochu vody z vaření. Špagety přidejte do pánve ke guanciale a pánev odstavte z plotny. Po krátkém zchladnutí vmíchejte vaječnou směs a podle potřeby přidávejte vodu z těstovin, dokud nevznikne hladká krémová omáčka. Ihned podávejte s dalším pecorinem a pepřem.

Španělsko

1

Konečně jsem objevil hnusné místo ve Španělsku. Vyžadovalo to ale roky hledání, protože skoro všude se mi dost líbilo. Jen za poslední dva roky jsem tam strávil devět týdnů. Podmínky pro trénink jsou tam skvělé – pořád je hezké počasí, je tam spousta dobrých silnic a hlavně jsou Španělé extrémně ohleduplní řidiči. Což je věc, která se rozhodně nedá říci o českých řidičích. Tak třeba před dvěma týdny jsem v Česku dostal sprchu z ostřikovačů proto, že jsem nejel po cyklostezce. To byla pravda, nejel jsem po cyklostezce, ale ne kvůli tomu, že bych po ní jet nechtěl, ale proto, že v okolí žádná cyklostezka nebyla.

2

Pokud chcete v Česku jezdit bezpečně na kole v provozu, je dobré znát pár nepsaných pravidel. Hlavně to, že absolutní přednost mají jen vládní zmocněnci, po nich následuje integrovaný záchranný systém a potom ostatní auta a autobusy. Dalšími v podstatě nepodstatnými účastníky provozu jsou chodci, po nich, pro někoho možná překvapivě, kravská lejna a konečně cyklisté.

3

Plné opilých Britů a trávou páchnoucí Salou, je město, ve kterém jsem odstartoval sezonu 2025. Bylo to asi poprvé, co se mi ve Španělsku nelíbilo.

Plavalo se v moři a už před startem bylo evidentní, že závodníci startující z levé části budou mít první bójku mnohem blíž než závodníci startující zprava. Tato věc byla tak evidentní a významná, že dokonce Britové po startu nevběhli do moře, ale oběhli startovní koridor, běželi asi 50 m po pláži a až potom skočili do vody. Když jsem si myslel, že závod vedu, začali se přede mnou najednou objevovat britští závodníci.

Cyklistická část závodu v Salou byla závodníky po sezóně vybrána jako nejlepší cyklistická trať série Challenge v dané sezoně. Jsou jen dvě možná vysvětlení, proč tomu tak je: buď závodníci milují jízdu po dálnici s výhledem na průmyslové haly, nebo se jim líbí, že celá trať měří jen 82 km. Pro mě byla okořeněná ještě tím, že jsem kromě pohledu na krásy plechových hal měl příležitost si zblízka prohlédnout nejdříve modrou kartu, kterou jsem (samozřejmě zcela neoprávněně) dostal za hákování a poté i asfalt na dálnici. Bidon uložený za sedlem mi totiž spadl tak, že se zasekl přesně mezi zadní kolo a rám. Chvíli jsem driftoval na zadním kole, asi proto, abych si kromě kůže na stehně a na rameni zničil před pádem ještě alespoň plášť.

Když jsem se po cyklistice zastavil v penalty boxu, abych si odpykal trest z kola, tak jsem se zeptal rozhodčí, jestli jsem poslední. Sdělila mi, že jsem vlastně docela vpředu. To mě trochu povzbudilo, a tak jsem závod alespoň nějak dokončil.

4

O šest dní později jsem stál na startu znovu. Tentokrát v Pamploně na mistrovství Evropy ve středním triatlonu. Tam se mi moc líbilo, zážitek mi zkazil jen můj výkon v závodě, proto o něm nic psát nebudu.

5

2,4 centimetru – to je vzdálenost, o kterou musí řidič otočit volantem, aby mohl bezpečně objet cyklistu. Ve Španělsku jsou řidiči tak tolerantní, že někdy volantem otočí o 3 nebo i 4 centimetry. Naopak v Česku mi občas přijde, že když kolem mě řidiči projíždí, točí volantem spíš na druhou stranu.

6

Pokud má voda přes 30 stupňů, tak se musí zkrátit plavecká část závodu. Naštěstí měla voda letošního mistrovství Evropy ve středním triatlonu ve španělském Banyoles 29,7 °C. Vzduch měl ale 38 °C, takže nám zkrátili alespoň běh. Vzhledem k těmto podmínkách jsem se rozhodl, že budu od začátku závodit na půl plynu. To se mi vyplatilo. Celou dobu jsem jel s rezervou a krize přišla až na 12. km běhu. To už jsem měl ale naštěstí do cíle jen 2 km. Skončil jsem na 6. místě, což je můj zatím nejlepší výsledek na ME. Radost jsem měl i z toho, že jsem si vydělal dost na to, aby mi to pokrylo skoro celou letenku na tento závod.

7 

Před pár měsíci jsme jeli s kamarádem na kola. Jeli jsme celkem rychle a každých pár minut jsme se vystřídali na čele. V jednu chvíli, když jsme se zrovna střídali na čele, nás začalo dojíždět SUV. Zřejmě vidělo, že jsme jeli pár vteřin vedle sebe, a tak se rozhodlo, že nám cestu zpříjemní asi patnáctivteřinovým troubením. Věděl jsem, že chyba byla na straně kamaráda: neměl mě předjíždět, ale přeskočit!

Když nás SUV konečně velkou rychlostí a se zapnutými ostřikovači předjelo, hned za zatáčkou začalo prudce brzdit. Brzdit jsme tedy museli i my, abychom do něj nenarazili. Chvíli to vypadalo, že zastavilo proto, že se s námi chce prát, ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti jen čekalo, než v protisměru přejede traktor, aby se pak mohlo vyhnout velkému kravskému lejnu, které bylo uprostřed jízdního pruhu. Když kolem toho hovna projíždělo, netroubilo ani na něj nestříkalo ostřikovači. Prostě pár vteřin počkalo, než bude mít prostor, a pak lejno v klidu objelo. V tom jsem si uvědomil, že pro takové auto znamená kravské lejno víc než cyklista. 

Finsko

1

Přišel jsem na to! Umíte finsky? Vím, že jste teď všichni řekli „ne“. Není to z důvodu, že byste se finštinu neučili, ale proto, že finština neexistuje. Po týdenním pobytu tam jsem si uvědomil, že všichni mluví tak dobře anglicky, až jsem dospěl k názoru, že Finové před ostatními svůj jazyk jen předstírají, aby alespoň něčím odradili lidi od toho, aby se tam stěhovali. Finsko je totiž úžasný. Jsou tam pravidla, která se dodržují. Lidé jsou na sebe hodní a skoro nikde nehraje rádio a je ticho.

2

Na to, že na mě občas zatroubí auto, už jsem si zvykl. Zasloužím si to, jedu přeci na kole. Letos mě ale na bazénu seřval člověk za to, že na něj cákám. Jasně, kdo by chtěl vylézat z vody úplně mokrý, že? Plavecký bazén přeci není od toho, aby se v něm plavalo. Tak asi něco v tom smyslu mi vyčítal důchodce s černými brýlemi na bazénu. Těm dámám, které ke mně přišly do dráhy, jsem dle jeho slov také dost vadil. Asi proto šly do dráhy ke mně, aby se za tak krásného dne mohly taky pořádně nasrat.

Nechci záměrně na nikoho cákat ani nikoho omezovat na silnicích, ale jak mám trénovat, aby na mě nikdo neřval? Jediné, na co jsem zatím přišel, je odstěhovat se do Finska.

3

Když jsem si před sezonou plánoval závody, chtěl jsem alespoň jednou závodit v chladnějších podmínkách, které mi sedí daleko více než horko. Z toho důvodu jsem si vybral závod Challenge Turku ve Finsku. Závod pro mě byl důležitý i proto, že jsem si potřeboval konečně vylepšit zatím nevydařenou sezonu a taky proto, že pokud bych si tam nic nevydělal, tak by tím pro mě sezona skončila.

4

27. července se ve Finsku přepisovaly dějiny českého sportu. Nastal okamžik, na který mnozí lidé nikdy nezapomenou. Emil Zátopek zvítězil v olympijském maratonu a získal třetí zlatou olympijskou medaili na finských hrách. Na den přesně 73 let od jeho triumfu jsem se na finské půdě představil i já.

5

Už po příletu do Finska jsem si uvědomil, že mi zde bude chybět několik věcí – tma, zima nebo adrenalin z toho, zda mi vezmou kolo do letadla. Letenku jsem si totiž nechal udělat u Fly4sport a přišel tak o tradiční předzávodní rituál spojený s obavami, zda mi vezmou kolo. Tím jsem ale hlavně přišel o dobrou výmluvu, kdyby se mi závod zase nepovedl.

6

Závodilo se mi dobře. Už v plavání jsem si vytvořil docela velký náskok. Vyhovovalo mi, že pořadatelé špatně změřili trať a plavání bylo o dost delší než mělo být. Na kole jsem si jel svoje tempo a do druhého depa přijel druhý. Jediné zaváhání přišlo na běhu. První závodník měl před sebou vodiče, já měl před sebou jen otočku o 180 stupňů, kterou jsem samozřejmě netrefil. Ztratil jsem nějaký čas, takže se mi vedoucí závodník vzdálil. Pak ale v horku zkolaboval a závod mi tak dost usnadnil.

Konečně jsem vyhrál profesionální závod. Hlavně jsem se ale naučil jednu důležitou věc: jestli chci vyhrávat závody, tak nestačí pořádně trénovat, mít vyladěnou formu a být dostatečně odpočatý. Důležité je hlavně závodit tam, kde není skoro žádná konkurence.

7

Minulý týden jsem nasraného důchodce s černými brýlemi potkal na bazénu znovu. Přišel ke mně a zeptal se mě, jestli si může položit ručník na lavičku, kde jsem zrovna seděl. „Nesmíte, běžte do ****** a přestaňte konečně otravovat plavce na bazénu, vy ******,“ pomyslel jsem si a řekl mu, že může. Když jsem se trochu uklidnil, tak jsem si uvědomil jednu věc. Člověk, který mi před pár týdny zkazil náladu na několik dní, si tu situaci zřejmě vůbec nepamatuje.

8

Spojitostí s Emilem Zátopkem jsme měli nakonec ve Finsku více. Nejen to, že jsme tam oba vyhráli své závody, objevila se ještě jedna zajímavá shoda: když sečtete časy všech jeho závodů z helsinské olympiády – 5 km 14:09, 10 km 29:17 a maraton 2:23:03 – a k tomu přičtete 43 minut a 8 vteřin, vyjde vám přesně doba, po kterou jsem závodil já. Náhoda? Nemyslím si.

Ironman 70.3 Hradec Králové 

1

„Jsem připravený nejlépe, jak umím, a věřím, že mám šanci na dobrý výsledek.“ Tuto větu jsem měl v hlavě v roce 2024 před premiérovým startem závodu Ironman 70.3 Hradec Králové – závodu, který se koná v místě, kde v podstatě celý život žiju, na vzdálenostech, které mi nejvíce sedí. Co víc si přát… (Ve zpětném pohledu vidím, že jsem si měl přát ještě formu.) 

V roce 2024 si někteří závodníci stěžovali i na horší diváckou kulisu. Tomu se mi nejdříve nechtělo vůbec věřit, protože dle mého soudu byla kulisa skvělá. Potom jsem ale našel fotky z cíle a vše se vysvětlilo. Na levé fotce můžete vidět moji ruku z cílové rovinky a na pravé fotce ruku Honzy Šnebergera.

2

Dostat na kole sprchu z ostřikovačů mi připadá jako takový dobrý kompromis. Já ji většinou cítím jen velmi slabě a řidiči mají dobrý pocit z toho, že mi ublížili. Jen možná někdy trochu naštvu řidiče tím, že na ně nijak nereaguju. Vím, že někteří cyklisté nadávají, tleskají řidičům, mávají prostředníčky nebo házejí bidony. Myslím si ale, že to je přesně ta reakce, kvůli které to řidiči dělají, a neudělat nic mi tak přijde jako nejsilnější odpověď.

Nijak jsem nereagoval ani v situaci, která se mi stala před pár týdny. Jel jsem lesem po cyklostezce. Bylo po dešti a v lese téměř nikdo nebyl. Potkal jsem jen paní s malým klukem… Když jsem kolem nich projížděl, tak maminka chytila kluka a něco u toho říkala. Nejdříve jsem si myslel, že mluví na kluka, ale o pár vteřin později jsem pochopil, že mluví na mě. Vlastně nemluví, ale křičí. Křičí na mě nějaká sprostá slova, protože jsem jí nepoděkoval za to, že chytila syna, když jsem projížděl okolo. V podstatě mě tedy seřvala za to, že jsem jí nepoděkoval za to, že si hlídá svoje dítě.

Jsem opravdu tak zlej člověk, nebo jsou ty popsaný situace bizarní? Já doufám, že je to bizár. Jaké nejbizarnější situace při tréninku se staly vám? Napište mi je do komentářů a ti nejlepší mohou vyhrát kód na 10% slevu na produkty Iontmax! 

Pokud při objednávce pruduktů Iontmax zadáte kód ‘janv10’ získáte 10% slevu (a já nějaký provize).

3

„Jsem připravený nejlépe jak umím, a věřím, že mám šanci na dobrý výsledek.“ Tuto větu jsem měl v hlavě v roce 2025 před druhým startem závodu Ironman 70.3 Hradec Králové, závodu, který se koná v místě, kde v podstatě celý život žiju, na vzdálenostech, které mi nejvíce sedí. Co víc si přát než možnost napravit si reputaci… (Ve zpětném pohledu vidím, že jsem si měl přát zase tu formu.)

4

Ročník 2025 přinesl řadu novinek. Novou cyklistickou trasu do Opočna nebo výběh na dominantu Hradce Králové, kterou je velké parkoviště přes celé náměstí.

Nechtěl jsem dopadnout jako v roce 2024. Dokonce jsem v hlavě měl myšlenku, že kdyby mě snad některý konkrétní soupeř porazil, tak snad v cíli ani nezastavím a prostě poběžím dál. Nepoběžím ale do nekonečna jako Forrest Gump, ale jen do Lidlu. Pár dní před závodem jsem si tam totiž všiml cedule, že přijímají nové zaměstnance. Nechtělo by se mi sice s triatlonem končit, ale alespoň bych si finančně dost polepšil.

5

Plavání se mi nepovedlo. Poprvé v dlouhém triatlonu jsem nevyplaval na čele závodu. Hned na začátku cyklistiky se mi navíc urval držák na bidon. Naštěstí jsem si toho všiml včas a alespoň bidon jsem zachránil. Jenže jsem pak moc nevěděl, co s ním. Normálně bych si ho dal pod dres, snažil se ho co nejdříve vypít a na občerstvovací stanici ho zahodil. Jenže podle nových pravidel jsem si bidon nesměl do dresu dát. V předchozím roce si totiž závodníci dávali pod dres často jen prázdné bidony, protože tím vyplnili prostor pod tělem a zlepšili aerodynamiku. Z toho důvodu to rozhodčí zakázali.

Chvíli jsem měl v hlavě, že to je asi nejhorší začátek, který se mi mohl stát, ale pak jsem se rozhodl, že si dám prostě bidon do kapsy na zádech a budu doufat, že tam vadit nebude. Zkrátka se budu snažit pokračovat v závodě, jako by pro mě na 5. km cyklistiky znovu začal.

Moc dobře jsem se na kole necítil, ale na běhu to bylo o něco lepší. Podařilo se mi pár závodníků doběhnout a nakonec jsem skončil osmý.

6

Když jsem ze závodu odjížděl domů, málem mě srazilo další auto. Na nejbližším semaforu jsem auto dojel a podíval se dovnitř. Řidič se mi omlouval. To mě potěšilo ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že nejsem zvyklý na to, že by se mi někdy nějaký řidič omluvil. Zadruhé proto, že kdyby řidič jako obvykle chtěl vinu svalit na mě a chtěl by se prát, tak bych byl dost v pr**** – byl to totiž Zdeno Chára. Ten na Ironmanu závodil taky. Omluvu jsem proto rád přijal a na křižovatce radši zabočil na druhou stranu než on.

7

Před tím, než článek ukončím, bych měl asi zmínit, že většina řidičů se i v Česku chová velmi slušně. Každou chvíli se mi stává, že mi z auta poděkují, když jim třeba ukážu, že mě mohou bezpečně předjet nebo čekají do chvíle, kdy mě mohou bezpečně předjet. Občas mě dokonce pustí v místech, kde mají přednost. Zároveň vím, že se někteří cyklisté chovají na silnicích hrozně. Ale zmiňovat to nebudu, protože cyklisté nikdy za nic nemůžou a všechno je vina aut!

8

Když konečně vydávám tento článek, zbývá jen pár hodin do dalšího ročníku Ironmana 70.3 Hradec Králové. Jsem už trochu nervózní, ale vlastně se docela těším. Hlavně ale cítím, že jsem konečně připravený nejlépe jak umím, a konečně věřím, že mám šanci na dobrý výsledek. Ostatně co víc bych si mohl přát než závod, který se koná v místě, kde v podstatě celý život žiju a na vzdálenostech, které mi nejvíce sedí. Navíc mi dává šanci konečně si doma napravit reputaci.