Světový pohár Huatulco

Cestovatelský tip pro všechny teroristy. Věděli jste, že pro zničení letadla nepotřebujete bombu? Stačí vám jen šestka inbus. 

Čekala mě další dlouhá cesta, tentokrát do Mexického Huatulca na světový pohár. Na závod jsme vyrazili společně s Čeldou a sportovním ředitelem Martinem Hotovým. Cesta nezačala úplně dobře. Nejdříve mě letuška přesadila kvůli lepšímu rozložení váhy v letadle, což mi tedy moc sebevědomí před závodem nedodalo. Zlepšit náladu mi měla alespoň Wi-Fi, která byla v letadle zdarma. Myslel jsem, že napíšu kamarádům o své příhodě s přesazením a snad mi zlepší náladu oni. To se ale nestalo. Nejdříve se mi nedařilo přihlásit se a když se mi to po asi půl hodině konečně podařilo, tak mi došlo, že žádné kamarády nemám. Zbytek cesty jsem si tak moc neužil a bojoval jsem víc s depresí, než s internetem. Přesto se mi podařilo do Mexika dostat. Doletěli jsme do Mexico City. Navazující let do Huatulca letěl až ráno, takže jsme přespali na letištním hotelu. Byl to vážně hezký hotel. Navíc jsme ráno zjistili, že je v něm bazén. Vstup do něj byl navíc zdarma, což nám přišlo jako poměrně férová cena, takže jsem si šli ještě před odletem zaplavat. Poslední nepříjemností z cesty byla letištní kontrola. Tam mi celníci zabavili šestku inbus. Patrně se s ním dá rozložit celé letadlo, protože s tím nadělali dost rozruchu.

Věděli jste, že nejkratší cesta z Evropy do Mexika vede přes Grónsko?

Nepředpokládal jsem, že v Mexiku bude zima, ale když jsem vystoupil z letadla, připadal jsem si, jako bych vlezl do páry. Vysoká teplota v kombinaci s vysokou vlhkostí je v létě vážně extrémní. Já v takových podmínkách navíc moc závodit neumím. Samotné Huatalco se mi ale docela líbilo. Je zvláštní, že i přes velkou vlhkost jsou tam všude vyschlé stromy. Říká se, že tam prší jen jeden den v roce. Tím dnem byl pro letošní rok pátek. Celý den se tak nedalo trénovat skoro nic, protože na silnicích se drželo několik centimetrů vody, která totiž nekončila v imaginárních kanálech. S Čeldou jsme si tak šli zaplavat do moře, ale i z vody jsme lezli úplně mokří. Martin s námi nešel, prý už v moři byl. Dle jeho slov je to slaný a tak nevidí důvod proč to zkoušet znovu.

Jo Martine, tohle sis fakt objednal.

V neděli se na náš závod opět udělalo hrozné vedro. Pro mě to bylo letos poprvé, kdy jsem byl v takovém horku a podle toho také závod vypadal. Bez soustředění v teple prostě na takové závody jezdit nemohu. Navíc na takové podmínky nemám ani úplně vhodný somatotyp. Což jen dokládá fakt, že tři nejvyšší závodníci (byl jsem jedním z nich) dorazili společně do cílové rovinky na ne v úplně záviděníhodných pozicích.

Dvě hodiny po dokončení závodu už jsme byli na cestě domů. Ta zase nebyla úplně bez problémů. Nejdříve jsme museli v Huatulcu zaplatit za přepravu kol, za kterou jsme předtím neplatili. To možná zní jako protimluv, ale občas nám to vyjde a za kolo platit nemusíme. Hlavně jsme nabrali velké zpoždění při přestupu v Mexico City. Na letišti dost pršelo a na ranveji se tvořily velké kaluže, kvůli kterým nemohlo nic přilétat ani odlétat. My jsme tak do letadla nastupovali asi o hodinu později, než bylo v plánu. Potom jsme další půl hodinu čekali v letadle. Následovalo čtyřicet minut popojíždění po ranveji a další půlhodinová zastávka někde uprostřed letiště. Pak nám kapitán oznámil, že nám dochází palivo a že se vracíme zpět ke gatu. K tomu gatu, ze kterého jsme před skoro dvěma hodinami odjížděli. Zbytek cesty pak proběhl už docela v pohodě. V Praze na letišti jsme si skočili na PCR test a za pár hodin už pokračovali do Kitzbühelu.

Letiště Huatulco

Mistrovství Evropy v super sprintu Kitzbühel

Žabky jsem nasadil v Huatulcu po závodě a sundal o 52h později v Kitzbühelu.

Do Kitzbühelu na ME jsem se vracel přesně po čtyřech letech a mám na něj krásné vzpomínky, které mi kazí jen vzpomínka na závod samotný. Celý Kitzbühel a okolí je strašně hezké, takže jsem se tam opravdu těšil. Navíc jsem po dlouhé době jel na závody s celým českým týmem. Pronajatý jsme měli celý penzion nedaleko Kitzbühelu. K dispozici jsme tak kromě pokojů, baru a kuchyně měli i hernu. Jediný problém byl ten, že jsem hry stejně neměl s nikým hrát, protože předpokládám, že by mi všechno dost šlo a hrozně by mě rozčilovalo, že by mi to pak ostatní kazili.

Tady jsme nebydleli, ale je to hezký.

Závod se konal jako mistrovství Evropy v super sprintu. Bylo to poprvé kdy se závod jel na těchto distancích, které byly 500 m plavání, 15 km na kole a 3 km běhu. Mě čekaly hned tři starty. Páteční semifinále, ze kterého jsem postoupil do sobotního finále a nedělní štafeta.

V semifinále jsem špatně odstartoval a před bójkami jsem byl úplně vzadu, potom jsem si ale odplaval kousek od ostatních, předplaval jsem několik závodníků a z vody lezl zhruba v polovině startovního pole. Na kole jsem jel v první skupině a na běhu si ohlídal pozici, která zajištovala postup do finále.

Ve finále jsem plaval ještě hůř než v semifinále, z vody jsem ale lezl ještě na konci hlavní skupiny. Abych si trochu vylepšil pozici, běžel jsem do depa úplně naplno, čímž jsem předběhl pár lidí, ale taky jsem předběhl svoje kolo v depu. Než jsme si toho všiml, tak moje šance jet v prvním balíku už byly pryč. Ostatní běželi s kolem na trať cyklistiky, já běžel v protisměru pro kolo. Předjel jsem pak jen pár lidí, kteří odpadli ze skupiny a skončil jsem na 27. místě.

Na první pohled to možná vypadá dobře, ale nejsem v úniku.

V neděli jsem startoval ve štafetách. Tam se nám dařilo. Doběhli jsme pátí. Vzhledem k tomu, že na stejné trati jsme před čtyřmi lety závod ani nedokončili, to pro nás byl velký úspěch. Navíc od medaile nás dělilo jen pár vteřin.

 

Shrnutí jarních závodů

Na jaře se zdálo, že závodů moc nebude, takže když už se nějaký závod v kalendáři objevil, tak jsem se na něj přihlásil. Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych nakonec měl startovat všude. Zde uvádím pár zajímavých událostí, které se udály v pěti týdnech. Měl jsem osm startů, z toho jsem dokončil sedm triatlonů. Nalítal jsem 12 500 kilometrů a v autě ujel více než 7000 kilometrů a celkem jsem cestováním strávil 136 hodin. Poslal jsem 124 e-mailů spojených se zařizováním věcí na závody. Absolvoval jsem 21 testů na koronavirus, za které jsem zaplatil více než 14 000 Kč. Přidal jsem tři příspěvky na Instagram a hodně jsem zlepšil svoje skills v Malování, což nemá s testy na korona virus nemá nic společného, říkám to jen tak. Z těchto všech faktů jsem si vymyslel jen čtyři, včetně tohoto.

A na co se můžete těšit příště? Konečně něco vyhraju, pojedu do Kanady na dva týdnu do karantény a taky do Livigna, kde ovšem nebude probíhat výstava dobytka, i tak to tam ale bude dobrý. Už zítra. Nebo možná za týden a nebo možná ještě později…