SP Lima
Pryč jsou časy kdy v polovině září končila sezona, teď už se dá závodit v podstatě celoročně. Koncem října a začátkem listopadu jsme tak opět s Terkou Zimovjanovou vyrazili na poslední dva světové poháry roku do Ameriky. Konkrétně na sprint do Peruánské Limy a na závod s olympijskými vzdálenostmi do Santo Dominga v Dominikánské republice.
Nejlevnější letenky byli s 6h přestupem v Madridu, kde jsme tak alespoň měli čas si dojít do města na večeři. Bylo to docela snadné, protože v Madridu mají, jako téměř všude v Evropě, metro na letišti. Za půl hodiny po příletu už jsme byli v centru. Prošli jsme si město, obhlídli tratě tamního závodu na příští rok a dali si večeři. Potom jsme dojeli zpátky na letiště.I zbytek cesty proběhl docela v pohodě. Kola nám do letadla vzali zadarmo a filmy na palubním počítači byli docela dobrý. Letěli jsme přes noc, takže když jsem se druhý den probudili a skromně posnídali v letadle, tak jsem byli v Peru. Tam už na nás čekala Péťa Kuříková a společným transferem jsme vyrazili na hotel. Cesta městem byla docela hadrcore. Pravidla silničního provozu v Peru neexistují a místní se řídí pouze heslem, přednost má ten větší, nebo rychlejší. Lima má deset milionů obyvatel a je městem s největšími retardéry na světě a s tím souvisejícími nejvíce rozbitými tlumiči aut na světě, takže ani tyto fakty nám cestu moc nezpříjemňili. Při bookingu ubytování, jsem chtěli porušit českou tradici, totiž že všichni Češi bydlíme na jiném hotelu. S Péťou jsme se tedy domluvili a zamluvili si hotel, který vybrala. Respektivě nám to tak alespoň řekla. Když jsme vystupovali z transferu, Petra nám oznámile, že tady bydlet sice chtěla, ale její spolubydlící zabookovala apartmán jinde. Nevím jestli je to pravda, nebo se nás Péťa snažila zbavit :), ale důležité je, že jsme tradici zůstali věrni. Měli jsem krásný velký apartmán s kuchyní, kde jsme si vařili čaj (to je narážka na to, že Terka všude potřebuje mít apartmán s kuchyní a potom stejně chodíme na jídlo do města) a velký balkon, kam, jak jsme později zjistili, se chodit nesmělo vůbec.
holky na trati závodu
Závod se mi docela podařil. Plavalo se ve studeném Tichém oceánu v neoprenu. Tam jsem si docela v pohodě ohlídal první balík. Na kole jsem jeli dost neorganizovaně, chvíli jsme jeli rychle a chvíli pomalu. Asi 8 km před koncem cyklistiky jsem zaútočil, spolu se mnou ujeli i dva Lucemburčané. Náskok jsem ale neměli nikdy větší než pár sekund, i to i přes skutečnost, že jsme asi kilometr hákovali motorku s kameramanem. Špatně jsem si pak najel do druhého depa a vybíhal skoro poslední ze skupiny. Běželo se mi docela dobře. V závěru jsem sprintoval o 15.místo a skončil jsme 22.! Opravdu, v cílové rovince mě předběhlo 7 závodníků. Výkonnostně jsem se ale zase o kus posunul, jen ty sprinty jsou dost ostuda, přes zimu na tom budu pracovat.
Jako letos skoro všude jsem i v Limě zaútočil na kole, komentátoři už konečně věděli, kdo jsem 🙂
5 km za 15:11 mi stačilo na 22.místo, ale chybělo jen pár sekund a mohlo to být o dost lepší
V Limě jsme zůstali do středy, trénovat ve městě se skoro nedalo, takže jsme si udělali alespoň malý výlet do centra. Nastoupili jsem do prvního autobusu a tan nás, k mému překvapení, dovezl tam, kam jsme chtěli. Prošli jsme památky a starbucks, udělali tisíc osm set dvacet sedm fotek a nakoupili v místních suvenýrech „hrozně důležité“ věci. Výlet jsme ukončili plaveckým tréninkem. Bazén zde funguje dost neobvykle. Koupíte si hodinový vstup, ale ten platí vždy jen mezi celými hodinami, tzn. Od 5 do 6, nebo od 6 do 7 atp. Nemůžete přijít třeba v 5:30 a odejít v 6:30, respektivě můžete, ale musíte platit 2 vstupy. To jsem se ale dozvěděli až v bazénu, kam jsem přišli o půl páté. Po rozplavání k nám přišel plavčík, že za chvíli budeme muset končit. To se nelíbilo zvlášť Terce. Asi pět minut se s plavčíkem hádala a ten pak odešel. Tak jsme plavali dál, plavčík se ale vrátil a přivedl s sebou posilu, dalšího plavčíka, ale staršího a na první pohled odhodlaného nás z bazénu dostat. Pět minut s Terkou ho ale úplně změnilo a i on odešel skoro se slzami v očích. My jsme si pak v klidu plavali do půl šesté a pět minut. Na první pohled náročná argumentační bitva byla ale jen rozcvička před tím, co mělo přijít na hotalu.
důkaz, že jsem opravdu byli v Limě
“Když máte pokoj s balkonem, nesmíte na něj chodit a nic na něj dávat” sdělila nám paní na recepci. A protože jsme tam měli pověšené neopreny, tak jsme od majitele domu dostali 200 USD pokutu. Na to si ale nevybrali dobrý den, protože Terky argumentační forma gradovala, takže my zase nic neplatili. Proč si ale nesmíme na balkon nic dávat jsme se nedozvěděli.
Večer nás čekalo ještě jedno překvapení. V supermarketu se totiž najednou rozezněl alarm, všichni začali utíkat ven a tam stáli vojáci a hlídali cestu. Byl to docela zvláštní pocit. Já jsem se jako nebál, ale bylo cítit, že všicho ostatní ano. S mobilem připraveným, aby nám nic neuniklo, jsem asi půl hodiny stáli venku a pozorovali co se bude dít. Potom nám jeden z vojáku sdělil, že šlo pouze o cvičení a my se tak mohli vrátit k nakupování.
Skoro každá cesta autem v Peru byla velký zážitek a vždy se stalo něco neočekávaného, všechny příhody ale překonala cesta na letiště. Ráno jsme vyšli před hotel a hledali nějaké velké taxi, do kterého se vejdu já, Terka a dva velké kufry s koly. Po chvíli nám zastavil asi nejmenší taxik v Jižní Americe a nabídl, že nás vezme. Už prý vezl mnohem víc věcí. Do kufru se kolo nevešlo ani jedno kolo, i přesto však řidič trval na tom, že nás na letiště odveze. Nakonec se nám podařilo do auta všechno nacpat. Sedadlo spolujezdce jsme posunuli úplně dopředu a vzadu se tak naležato vešel jeden kufr s kolem a druhý jsme dali na sedadlo spolujezdce a řidiče! Ten si posunul napak svoje sedadlo úplně dozadu a polovonou zad se tak opíral o kufr. Já se svými 196 cm se dozadu do auta nevejdu skoro nikam. Tady jsme to měl ještě ztížené tím, že měl řidič svoje sedadlo úplně vzadu. Našel jsem způsob, jak se do auta naskládat a aby to nebylo tak jednoduché. Terka si mi sedla na klín. Moc příjemných 45 min na letiště to tedy nebylo. V autě jsem se střídavě smáli,že vůbec jedeme a nebo brečeli bolestí. Při této cestě jsem velikost retardérů ocenil asi nejméně, ale poprvé v životě jsem se těšin na komfortní prostor do letadla.
Docela zvláštní bylo i odbavení na letišti. Vypadalo asi následovně:
- Letušák: „Kam letíte?“
- My: „do Santo Dominga?“
- Letušák: “kolik máte zavazadel?”
- My: “jen dvě kola”
- Letušák: „co tam budete dělat?“
- My: závodit v triatlonu
- Letušák: “platili jste za kola?”
- My: “ne”
- Letušák: „a vy spolu chodíte?“
- My: „ne“
- Letušák: „proč ne?“
- …ehm…realy?
Pár postřehů z Peru:
Suvenýry v Peru: Jako všude na světě jsou i v Limě velmi oblíbené obchody se suvenýry typickými pro daný region. Jako v Praze si třeba můžete koupit třeba typické pražské matrjošky, nebo čínské mávající kočičky. V Peru jsou nejoblíbenější plyšové lamy, poncha a nebo cokoliv s kokainem.
Uber: Protože jsme u sebe neměli žádnou hotovost pro taxikáře, rozhodli jsme se že na briefing pojedeme uberem. Mým prvním v životě. Pro tuto výsadu si nás vybral řídič jménem Luis. Přijel ve zvláštně hranatém autě, skoro by se mohlo zdát, že si ho sestavil sám, podle návodu od nějakého místního Ládi Pera (hruška španělsky- pozn. překladatele). Ještě zvláštnější bylo auto zevitř. Zdálo se, že měl vymlácený a kompletně rozkradený celý interiér. Trochu mě mrzelo, že jsem se nepodíval pod auto, jestli nemá podobný stroj jako Flinstoneovi. Když se navíc vozidlo dalo do pohybu, tak mi to Flinstoneovskou teorii ještě potvrdilo… Auto mělo ale automatickou převodovku, resp. si to řidič myslel. Celých 20 min jízdy měl totiž zařazenou pouze dvojku. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale ještě to nebyl takový problém, ale když jsme ale pak vyjeli na dálnici, tak při rychlosti 57km/h auto řvalo víc, než peruánská alpaka (sice jsem ji nikdy neviděl, ani neslyšel ale předpokládám, že vy taky ne a při psaní článku mě nanapadlo nic peruánského, co by se mě sem hodilo víc…jinak řečeno- prostě to auto fakt řvalo 🙂
Nakupování: Peru je známé dobrým jídlem, takže na nakupování jsem se docela těšil. Terka mi řekla, že kurz místní měny SOL je zhruba 1:3, což znamenalo, že ceny v obchodech byli o něco málo dražší než u nás, ale nic hrozného. Měl jsem docela radost a nakupoval, na co jsem měl chuť a co jsem chtěl. Asi po třech dnech jsem se rozhodl zkontrolovat kolik přesně kurz je. Když jsem že 1:7, tak jsem skoro rozbrečel.
Jak fungují autobusy v Limě: Autobusy nemají jízdní řády, prostě někdy přijednou a jindy ne. Nemají ani zastávky, prostě když to jde, zastaví, to jde naštěstí v Peru všude, i uprostřed křižovatky. Nemusíte se bát, že by vám řidič neotevřel dveře, vetšinou totiž žádné dveře nemá. Stevard (nevím jak jinak nazvat jeho funkci) vystrčí hlavu z okénka a zakřičí, kam autobus jede. Pokud se rozhodnete autobusem jet, nastoupíte dovnitř, přijde za vámi stevard, dáte mu 5 SOL a jedete, pokud se mu zdá, že jedete v autobuse už dost dlouho, tak za vámi přijde znova, dáte mu dalších 5 SOL a jedete dál. Občas se také stane, že do autobusu nastoupí prodejci nejrůznějších věcí, třeba nanuků, sušenek, nebo tužek, ti potom rychlostí mluvy Eminema asi deset vychvalují svůj produkt a pak obejdou cestující, aby prodali svoje zboží. Takový business se mi hrozně líbil a rád bychho rozjel i doma, ale má to problém, musel bych pořád vypisovat účtenky a všude s sebou tahat EET pokladnu.
Jak je vidět tak v autobuse v Peru se všichni rádi fotí
V Peru vyhrál “válku proudů” Edison před Teslou (sry, ale neumim ten obrázek otočit…)
