Konec srandy, na Floridě zavřeli Starbucks, jedu domů.

V úterý ráno jsem volal do Lufthasny s pokusem si přebookovat let. Je to pro mě už takový rituál. Vstanu, vytočím číslo, zmáčknete jedničku, chvíli počkám, pak zmáčknu dvojku a pak už jen poslouchám vyzvánění dokud na to mám nervy. Mezi tím si vyčistím zuby, uděláte snídaní atd. Tentokrát jsem po dvou hodinách vyzvánění usoudil, že se mi dovolat nikdy nepodaří a tak jsem zamluvil jiný let.

V osm ráno jsem si koupil novou letenku a ve dvě odpoledne, už jsem seděl v letadle. Letěl jsem přes Chicago (takže jsem se na dějiště MS v triatlonu přeci jen podíval, ošem jen z okénka letadla a o pět let později) a dále přes Amsterdam do Frankfurtu. Na Ministerstvu zahraničních věcí jsem si ještě ověřil, že je možné ve Frankfurtu vystoupit. Potom jsem měl tři možnosti: pokračovat autobusy MZV, vlakem se přiblížit k hranicím, přes které pak přejít pěšky do ČR, kde mě může někdo vyzvednout, nebo jít z Frankfurtu pěšky. Už v Americe jsem se snažil zamluvit si místo v autobusech MZV, ale nedařilo se mi dovolat na ambasádu v Berlíně, která to má na starosti. Když jsem potom zjistil, že vlaků v Německu už moc nejezdí, začal jsem se pomalu připravovat na pěší túru. Mohl jsem se tak alespoň udržovat v kondici a než bych došel domů, tak by se třeba celá situace zlepšila. Už jsem si představovat jak po večerech píšu blog o své pouti, jak mě sledují a podporují tisíce lidí na sociálních sítích a jak na mě mávají děti z karantén. Mělo to ale dva problémy. Zaprvé jsem s sebou neměl náhradní kolečka ke kufru v případě defektu, ale daleko větší problém na mě ale čekal v Amsterdamu, nepustili mě totiž do letadla. Přes noc se změnil zákon a už se vstupovat do Německa nesmělo. Výjimku měli jen ti, kteří pokračovali dál, ať už letecky, nebo autobusem. Boarding na poslední let se tedy podle plánu nekonal a já zůstal v Nizozemí.