Zdá se to být skoro neuvěřitelné, ale vydávám článek o závodě jen šest dní po jeho dokončení (původně bylo v textu „den po jeho dokončení“ – pozn. autora) – to je určitě můj rekord. Avšak nebojte se, neochudím Vás ani o článek ze září z Karlových Varů, jelikož jste o něj na Instagramu projevili zájem. Někdy tedy bude, avšak oproti tomuto bude mírně vyzrálejší a uleželejší, nebude tak super fresh. Článek jsem měl připravený už v sobotu, ale dlouho se zdržel u mého korektora pravopisu a stylistiky textu. Ten totiž znovuobjevil svou dávnou lásku k alkoholu a tak po jeho první korektuře bylo v textu ještě více chyb než v původním znění. 

Koncem listopadu jsem se rozhodl, že si ještě do konce roku někde zazávodím. Potřeboval jsem získat body do světového žebříčku a nejjednodušší bylo závodit v kontinentálních pohárech mimo Evropu. Proto jsem si vybral Asijský pohár v bahrajnské Manamě. Tento závod jsem si vybral také z toho důvodu, že se žádný jiný už do konce roku nekonal. Dlouho jsem si ale nebyl úplně jistý, jestli závod vůbec bude. Informací o něm na webu Světové triatlonové unie nebylo mnoho a na oficiálních stránkách závodu se o pořádání letošního ročníku pořadatelé vůbec nezmiňovali. Abych to zjistil, rozhodl jsem se, že napíši přímo organizátorovi panu Abdullahovi Abdulovi Mohamedovi Abdolovi Salamovi (opravdu se tak jmenuje) a zeptám se ho na podrobnější informace. Nechtěl jsem od něho znát žádné velké detaily, stačilo mi vědět datum závodu, místo konání a případně čas startu. Informace bylo nutné zjistit, protože jsem totiž v neděli musel být doma. Potřeboval jsem tedy vědět, jestli je to vůbec možné stihnout. Zde uvádím kompletní odpověď, která mi od pána přišla: „Hi, It’s on Friday“. Na další otázky už mi pan Salám neodpověděl. Zřejmě nabyl přesvědčení, že už vím všechno podstatné. To měl víceméně pravdu – na základě této stručné, ovšem velmi výstižné zprávy jsme se rozhodl, že na závod pojedu. Nejdříve jsem si myslel, že mi toho více neřekl, protože ho prostě vůbec nezajímám, ale později jsem přišel na to, že on dva týdny před závodem prostě žádné bližší informace ještě nemá. Navíc, jak se brzy dozvíte, je pro Bahrajňany časový údaj „v pátek֧“ mnohem přesnější než se na první pohled zdá.

Obvykle řeším všechno na poslední chvíli. Už se mi třeba stalo, že jsem seděl v letadle a uvědomil si, že v místě, kam letím nemám zařízené ubytování. Také jsem zjistil, že není potřeba kupovat zájezd u cestovek týden před odletem, protože není problém (pro mě to není problém, pro cestovku možná je) koupit ho ráno a odpoledne letět. Párkrát už jsem na to sice doplatil, ale tentokrát se mi vyplatilo počkat. První větší překvapení pro všechny účastníky závodu totiž přišlo asi dva týdny před startem, kdy pan Salám změnil oficiální termín akce. Závod totiž o týden posunul. Na závodníky, kteří už měli letenky do Bahrajnu, čekalo ještě další překvapení a tím bylo odtajnění místa startu závodu. To přišlo na řadu deset dní před novým termínem startu. Nemluvil jsme se všemi, ale nevím o nikom, kdo by místo při rezervaci ubytování trefil lokalitu tak, aby byla blízko startu. Třetí překvapení přišlo v úterý před závodem (závod byl v pátek), když se Salám ještě rozhodl změnil oficiální hotel závodu. To znamenalo, že ty účastníky, kteří si zařídili cestu mezi desátým a třetím dnem do závodu, v původním oficiálním hotelu čekalo nemilé překvapení v podobě osmikilometrové cesty na nový oficiální hotel, kde probíhala registrace. Většina z nich navíc musela cestu absolvovat dvakrát, protože pořadatelé chtěli vidět při registraci závodní kombinézu, ve které budou závodit. To se běžně dělá až zhruba hodinu před startem. Já takovou kontrolu den předem zažil poprvé.

Poslední možný den, kdy se mohl někdo oficiálně přihlásit, se rozhodl startovat ještě Radim Grebík, takže jsem alespoň nejel sám. O pár dní později, kdy už se oficiálně nedalo přihlásit, se ve startovce objevili i místní závodníci.

Na závod jsme vyrazili v úterý a letěli přes Dubaj. Cesta proběhla hladce jen s menším zpožděním, které nás ovšem doprovázelo celou dobu až do návratu domů. Nechci úplně „spojlovat“, ale jediný, kdo nám nenarušil plnění časového plánu, byl řidič taxíku, který nás vezl při cestě domů z hotelu na letiště. Ten byl totiž jako jediný na místě včas. Ubytování jsme měli zařízené v nejlevnějším hotelu v okolí startu. Ovšem nejlevnější hotel v Bahrajnu znamená čtyři hvězdičky, velký luxusní pokoj, wellness a tak podobně. Navíc jsme si kvůli brzkému startu závodu objednávali snídani na pokoj dříve, než oficiálně začala a vždy nám bylo přineseno dost jídla na to, aby nám vystačilo i na oběd.

Na místě bylo asi 25 stupňů Celsia a sluníčko. Voda měla 22 stupňů. Jeden z místních závodníků mi při rozplavání den před závodem řekl, že si do dneška myslel, že takhle studené moře je jen na Antarktidě a po pěti minutách stání po kolena namočený ve vodě se rozhodl, že se radši ani nebude rozplavávat a ze závodu se odhlásil.

Start závodu byl naplánovaný na 8:00 místního, tj. 6:00 českého času. Nejsem ranní člověk. Cokoliv začínající před obědem, pro mě ekvivalentem doby před snídaní, je pro mě dost náročné. Dokonce jsem přemýšlel, jestli závod nepojmout jako pozdní noční, ale nakonec jsem se rozhodl, že zkusím vstát hodně brzy, abych se do startu stihl dostatečně probudit. Moje ráno vypadalo následovně. Budík jsem měl nastavený na 4:45 (2:45 v ČR [pro představu pocitů, které ve mně tento časový údaj vyvolává si představte smajlíka, který dělá dvěma prsty pistolku a střílí se s ní do hlavy {asi bych se měl naučit lépe s počítačem, abych toho smajlíka mohl příště napsat a nemusel ho takto zdlouhavě popisovat}]), potom jsem se šel na chvíli proběhnout. Snídani jsem měl objednanou na 5:15 (takže jsem ji dostal v 5:30) a před sedmou jsme společně s Radimem vyrazili na start. Jeli jsme na kolech a museli jsme jet po dálnici. Naštěstí to není v Bahrajnu takový problém, protože dálnice jsou zadarmo a nemuseli jsme si tak kupovat dálniční známku.

Před vstupem do depa nám pořadatelé kontrolovali neobvyklé věci a nezkontrolovali ty, které by kontrolovat měli. Potom nám představili změny na trase závodu (původně plánovaná trasa běhu byla totiž o něco delší, měřila zhruba 17 km, a proto ji museli organizátoři drobně pozměnit, aby měla předepsaných 5 km). Čtyři minuty před plánovaným startem přišli organizátoři na pláž a přinesli koberce, na kterých už jsme tou dobou měli stát a začali připravovat místo startu. Asi už pro nikoho nebylo překvapením, že start nezačal úplně přesně v 8:00. Zajímavé bylo ovšem také to, jak byl závod odstartován. Nejprve začal tradičním zvoláním „On your marks!“, ale potom namísto zvuku startovaní pistole vykřikl pan Salám „tůt!“. Já a ani ostatní závodníci z Evropy jsme vůbec nevěděli, co máme dělat. Místní závodníci na to ale byli připravení, takže normálně odstartovali. Když je nikdo z pořadatelů nevracel na opakování startu, tak jsme postupně odstartovali i my ostatní. Plavalo se mi docela dobře, hlídal jsem si pozici mezi prvními. Na kole jsem jel v první šestičlenné skupině. Jeli jsme dost pomalu, a tak jsem jednou zavzpomínal na staré časy a pokusil se o únik, který byl ovšem neúspěšný. Běh byl v mém podání hrůza. Opět se mi potvrdilo, že neumím závodit v takových podmínkách. Vždy když je velké teplo, mám zhruba pět minut pocit, že je to moc jednoduché a vůbec nezávodím. Potom se obvykle začnu přehřívat a zpomaluji. Píšu to tady po každém závodě v teple a vím, že ke zlepšení musím trénovat více v teple. Takže toho teď rovnou využiji a zeptám se. Nechce jet se mnou někdo koncem ledna na Kanáry?

Nakonec jsem doběhl na pátém místě, což sice nezní tak špatně a měl bych asi dělat, že jsem spokojen, ale nebudu si tady hrát na to, že je to dobrý výsledek, když vím, že není. Konkurence nebyla moc vysoká a na takovýchto závodech bych měl bojovat o lepší umístění. Závod zaslouženě vyhrál Radim, a to hlavně díky nejrychlejšímu běhu. Jako jediný předvedl dobré výkony ve všech třech disciplínách.

Toto není fotka ze závodu, ale z tréninku. Na některých dálnicích tady moc aut nejezdí a tak jsme měli k dispozici každý svůj jízdní pruh.

Je zvláštní dokončit triatlonový závod týden před Vánoci. Vlastně mi přišlo divné být vůbec před Vánoci v takovém teple, ale když nezávodím, tak mám teplo rád. Využil jsem tak této příležitosti a hned po závodě se šel opalovat. To se mi však dařilo asi jen hodinu, protože jsem se ještě přihlásil na Tour of Bahrajn. Teď asi zklamu ty, kteří si myslí, že se jedná o cyklistický závod nebo trénink na kole. Byl to výlet se závodníky po Bahrajnu a jelo se autobusem. Na sraz před oficiální hotel nás dorazilo celkem sedm. Mezi nimi ale počítám i dva průvodce a dva řidiče autobusů. Závodníci jsme přišli jen tři. Skoro hodinu jsme čekali, jestli ještě někdo dorazí, protože přihlášeno bylo dvacet závodníků. Nikdo se už ale neobjevil. Přidalo se k nám jen šest rozhodčích a pořadatelů. Zájezd se ale uskutečnil a byl opravdu zajímavý. Bahrajn je zajímavé místo. Škoda, že jsme neměli moc času a u většiny atrakcí se stihli jen vyfotit, aby lidé na Instagramu věděli, že jsme tam byli.

Na fotce se nachází 66,6 % účastníků výletu tour de Bahrain. Očividně si výlet dost užíváme.

Ještě vám zde udělám menší edukativní okénko týkající se pár zajímavostí o Bahrajnu. Před 80 lety byl ostrov úplně zelený a byla na něm pitná voda. Dnes je to poušť. Hlavní ekonomickou položkou není vývoz ropy, ale vývoz hliníku. V létě je venku i 45 stupňů, takže se téměř vůbec nevychází ven. Lidé chodí ven jen v zimě, která je podobná našemu létu. V Bahrajnu se neplatí daně, jen DPH. Na otázku, kde bere princ peníze, nám průvodce řekl, že skoro nikde, a proto je vlastně docela chudý. Bahrajn je místo s jednou z nejnižších kriminalit na světě a pokud je někdo propuštěn z věznice, stává se jen výjimečně, že by se do vězení dostal znovu. Po propuštění se totiž o takového člověka starají lidé a nějakou dobu dokonce dostává peníze, aby měl šanci začít nový život. Bahrajn je vážně hezký a stojí za to ho navštívit. Musím vám však říct ještě jednu důležitou věc, která většinu Evropanů od návštěvy odrazuje – nedá se tam koupit chlast. A ještě chci říci jednu věc. Riskuji tím sice ztrátu zájmu několika voličů Tomia Okamury o můj blog, ale jsem ochotný tento risk podstoupit. Muslimové jsou strašně hodní a veselí lidé. Všichni nám pomohli, když jsme něco potřebovali a nikdy za to nikdo nic nechtěl.

Na závěr ještě jeden cestovatelský tip. Jak dostat Coca – Colu do letadla? Pokud ji budete mít v příručním zavazadle, tak kontrolním rentgenem neprojde. Avšak pokud ji z příručního zavazadla vyndáte a pošlete v bedýnce do rentgenu spolu s telefonem a počítačem, tak projít může. Alespoň mě to tak prošlo. K vysvětlení této skutečnosti mám dvě teorie. Jedno vysvětlení je, že zrovna nikdo na obrazovce nekontroloval, co rentgenem prochází. Druhé vysvětlení je, že je v Coca-Cole více cukru než vody, a tak rentgen nevyhodnotil Colu jako tekutinu.