Po několika letech jsem znovu vyrazil na soustředění s repre týmem. Tentokrát na tři týdny do JAR. Nejdříve jsme jeli do Potchfstroomu a potom jsme se přesunuli do Cape Townu na první SP.

Hned v úvodu nás čekalo spoustu překvapení. Afrika se v prvních chvílích tvářila dost přívětivě, bydleli jsme v pěkných bungalovech, jídlo v obchodech bylo levné a hrozně dobré, svítilo sluníčko a bylo pořád přes 30C, navíc jsme měli k dispozici travnou běžeckou dráhu, spoustu trailů a taky vstupné na bazén stálo jen 180 Kč na celou sezónu.

Tím ale to hezké končí. S cyklistikou to totiž bylo o dost horší. V místním bike-shopu jsme zjistili, že tady máme v podstatě dvě možnosti jak (ne)jezdit na kole. Buď silnice s velkým provozem, kde nás s velkou pravděpodobností někdo srazí, nebo silnice, kde sice provoz není, ale s velkou pravděpodobností nás přepadnou. Varování jsme nebrali moc vážně, tak jsme hned první den vyrazili vyzkoušet první variantu a to silnici s velkým provozem. Vypadalo to přesně tak, jak říkali. Kamiony projížděli doslova pár centimetrů kolem nás 100 km rychlostí. Ti méně zdatní z nás byli každou chvíli mimo silnici. Věděli jsme, že tady 3 týdny trénování určitě ne-přežijeme. Proto jsme si našli cestu bez provozu. Nicméně už třetí den jsme opět potvrdili slova chlapíka z bikeshopu, totiž když nás přepadli.

Jezdili jsme tam a zpátky po 30 km dlouhé silnici (dále už nebyl asfalt). Asi 25 km od města proti nám vyjelo auto, první které jsme na cestě potkali. Z něj nám zamával řidič. Pravděpodobně tím ale nemyslel “Ahoj” ale spíš “S bohem”, protože se hned za námi se otočil, předjel nás a když byl asi 200 m před námi, rychle zastavil, z korby pick upu vyskočili 3 černoši a začali přes cestu natahovat ostnatý drát. Byl krásný slunečný den a jak z amerických filmů známe, přepadení se odehrávají v dešti a za šera, takže jsem si v prvních chvílích vůbec neuvědomovali, k čemu se vlastně schyluje a celkem v klidu jeli vstříc zlodějům. Když nám konečně došlo, co se děje, otočili jsem a snažili se ujet pryč. Vzpomněli jsme si, že asi 3 km je jedno místo , kde by jsme se mohli schovat (kolem cest je tady plot, aby do silnice ne běhali zvířata a tak najít místo ke schování nebylo tak jednoduché, jak se zdá). Když jsme se dostali na místo, Filip zavolal trenérovi, aby se pokusil sehnat policii, která by pro nás přijela. Přímo na policii jsme taky volal, ale po 15-ti min hovoru, mu ženská v telefonu řekla, že nemá africké číslo a položila. Já s Čeldou jsme zatím hledali “zbraně”, nebo něco, čím by jsme se mohli případně bránit. Schovaní jsme pak jen čekali a doufali, že trenér sežene někoho, kdo bude ochotný pro nás zajet a zachránit nás. Mezitím kolem nás zloději několikrát projeli. Dlouhých 90 min, jsme se schovaní v buši strachovali nejen o život a o kola, ale ještě z toho, že nás trenér seřve, že jsme si takhle zkrátili trénink. “Naštěstí” adrenalin pracoval dostatečně a tak jsme měli celou dobu tep někde na úrovni aerobního prahu, takže trénink byl zachráněn a hlavně trenérovi se podařilo sehnat policistu, ochotného pro nás dojet 🙂

Asi sami uznáte, že takovýto incident může dojem z Afriky trochu pokazil. Bohužel nebyl ale poslední. Areál, kde jsme bydleli, měl sice plot, který byl pod el. napětím i tak se ale podařilo někomu ho přelézt a vykrást jeden z bungalovů. Další den už chodil po areálu strážník. Ten moc zloděje neodradil, ti se totiž další noc vloupali do areálu znovu. Takže další den už stráž posílila asi na 5 lidí…

Jihoafrická republika je krásná země s nádhernou přírodou, safari i spoustu nerostných surovin. Určitě má obrovský potenciál pro cestovní ruch, ale mentalita spousty tamních lidí je úplně jiná a jsou hloupí a nevzdělaní. Kdyby jste chudému dali krávu tak on ji prodá a koupí si za ni steak. V současnosti tu není bezpečno a to ani když s sebou nemáte kola ani nic dalšího co by vám mohli ukrást. Když tu před areálem univerzitního kampusu, kam jsme chodili každý den trénovat pobodali finského atleta, tak místní překvapilo více naše překvapení než přepadení samotné. “Byl přece venku v noci sám, tak co je zvláštního na tom, že ho přepadli a pobodali, je to jeho chyba”(skutečná reakce místních). Opravdu doufám, že se situace jednou zlepší a budu se moci do Afriky beze strachu o život vrátit. V současné situaci, ale dovolenou zde nikomu nedoporučuji.