Tak se mi to konečně podařilo, jsem v USA, nebo vlastně nepodařilo, protože jsem v USA. Aby jste rozuměli v roce 2015 jsem se snažil dostat do Chicaga na MS a cestou mi ukradli pas. Vezmu to hodně stručně. Po několika hodinách telefonování na všechny možné úřady a ambasády jsem nakonec zařídil, jak se během 24 hod a bez pasu do Chicaga dostat. Byl jsem ve Frankfurtu. Čekalo mě dostat se autobusem na vlakové nádraží, nočním vlakem do Prahy, kde mě měl vyzvednout táta a dovézt do Hradce na úřad, kam kvůli mě měla přijít paní dříve a udělat mi rychlopas. Potom rychlý přesun do Prahy na ambasádu a na nový rychlopas udělat Vízum, to jsem měl také domluvené přednostně před otevírací dobou. Nakonec se dostat zpátky do Frankfurtu a stihnout poslední let do Chicaga, kam jsem měl přiletět přesně 24 hodin před startem závodu. Nicméně hned první autobus, který mě měl odvézt na nádraží mě s velkým kufrem s kolem nepustil dovnitř a já věděl, že dalším to nestihnu. Následovalo další kolečko telefonovávání a rušení všeho, co jsem měl domluvené. Od této tragikomické události mě při všech cestách někdo zkontroluje, zda pas pas ještě mám.
Dost ale bylo mistrovství světa v Chicagu, teď se mi totiž podařilo do Ameriky dostat a to nejen s jedním pasem, ale hned se dvěma. Myslel jsem si, že jsem tím Frankfurtskému letišti a USA vrátil vše i s úroky, ale ukázalo se, že se nedají tak snadno porazit a vzápětí mi vše oplatili. Nejdříve mi zrušili jeden závod a včera i druhý, navíc jak všichni víte se v Evropě zavírají hranice a ruší se lety, takže místo sportu teď řeším jak a kdy se dostanu domů. Teď jsem ve Starbucks a v době kdy píšu tyto řádky jsem měl zrovna sedět na kole a závodit, místo toho se každých dvacet minut snažím dovolat do Lufthansy zjistit nějaké informace.
Na první pohled se tady ale žádná panika zatím žádná nekoná. Obchody i sportoviště jsou otevřené a s rouškou jsem za čtyři dny potkal jen jednoho tlustého američana. Nicméně lidé tuší, že se blíží krize a proto, jako všude jinde po světě, i v USA dochází toaletní papír. Potyčky v drogeriích jsou běžné a bezpochyby dochází i k černému obchodu a navíc kvůli nové zdi je ale dost obtížné pašovat toaleťáky z Mexika.
Vůbec nevím co teď budu dělat, formu mám dobrou, ale všechny závody jsou zrušené, chuť trénovat je pryč. Tak ležím v posteli, koukám na netflix, jím čokoládu a brambůrky a tak v podstatě žiju takový Americký sen.
O pokračování mého amerického dobrodružství budu znovu brzy infomovat…